Black&White

Akt 7

Alex = tučné písmo
Angel = kurzíva

Konečně skončila ta nudná, výkladová dvoj-hodina. Už se mi chtělo spát. Ovšem učitelka mi to nedala zadarmo. Nějak si mě buď to dobírala, anebo mě jen zkoušela. No… tak či onak, neustále mě vyvolávala. Trocha temné magie a vím vše. A lidé jsou opravdu hloupí a lehce se jim čte v mysli. Nepotřeboval jsem pohnout zrakem a věděl odpovědi. Jediné, co mě nyní zajímalo, byla Angy. Její upravené vlasy se jemně pohupovaly vždy, když se jakkoliv pohnula. Měla je tak zářivé, až mě to hypnotizovalo. Neustále jsem čekal, kdy se otočí, ale nic. Vydržela celé dvě hodiny hledět dopředu. Avšak nervozita na ni byla opravdu znát. Že bych ji rozhodil? Copak ji nikdo nic neřekl?
Na konci hodiny se na mě konečně otočila a vyhukla po mě s přísným důrazem na mé jméno.  Zalíbilo se mi to. Škádlit ji určitě nebude nic zlého a špatného.
Lehce jsem se k ní naklonil „Nemůžu nechat svého mazlíčka v nebezpečí.“ A dal jsem jí rychlou, letmou pusu na tvář. Pak mi došlo, že nás sleduje ještě jedna dívka. Usmál jsem se na ni a zeptal se „To je tvoje svěřenkyně? Vypadá chutně.“ Pohodlně jsem se posadil „Tak, co mám teď za hodinu? Laura tvrdí, že jdete na Ekonomiku, že bych se přidal?“ ovšem pak jsem uviděl svůj rozvrh „No… možná příště. Mě totiž čeká tělocvik. Aspoň nebudu sedět v tomto ústavu a trochu se rozhýbu. Tak pá, A-n-g-y. A pamatuj. Odteď tě budu mít na očích.“ Vstal jsem a odešel ze třídy.
Začal mi tělocvik. Angynu přítomnost jsem cítil díky její andělské síle a čistotě. Zrovna jsem dal gól ve fotbale a utřel si čelo do trika, které jsem musel sundat. I když jsem měl lidské tělo, tak jizvy na mých zádech zůstaly. Když jsem ucítil její pohled ze třetího patra. Seděla u okna a zrovna se dívala dolů. Jen jsem se pousmál a odběhl zpět na hřiště

Dík Alexově odpovědi jsem se nemohla pořádně soustředit na hodinu. To jako myslel vážně s tím mazlíčkem? Každopádně teď budu muset být více opatrná, aby se nic nestalo Lauře.
“Ty toho Alexe znáš?” vyrušila mě z úvah lehkým drcnutím do ramene. Kvůli projektu jsme seděly s Laurou spolu v zadních řadách u okna, kde nebyl takový problém si povídat. Zvlášť když učitel svou třídu naprosto ignoruje.
“Nijak zvlášť,” stačil mi jeden pohled de jejich oříškových oči a věděla jsem, že mi nevěří, i když jsem mluvila pravdu.
“Hele, chápu, že se sotva známe a nechceš mi vyprávět o svých milostných eskapádách, ale celá jsi zrudla a ztuhla, když tě políbil na tvář.” svraštila zamračeně obočí a upravila si jeden neposedný pramen ebenových vlasů. “Ty jako Barbie a on jako nový školní idol dívčích srdcí… měla bys vědět, že dřív nebo později na vás žárlivci vytáhnou nějakou tu špínu, i kdyby to měl být jen kec. To jen abys věděla, ne že by mi na tobě nějak záleželo.” zaraženě jsem na ní zůstala zírat. Vůbec mi nedocházelo o čem to mluví. Školní idol, Barbie?
“C-co? Já nejsem někam žádná Barbie a Alexe znám jen od vidění.” bránila jsem se tiše, ale Laura i tak nebyla přesvědčena o mých slovech. Nesouhlasně mě sjela pohledem.
“Blond, modré oči, malá, roztomilá a jistě nejhezčí holka na škole. Divím se, že už nejsi součástí Karolínina gangu slepic.” jméno své spolužačky doslova vyplivla jakoby to bylo snad sprosté slovo. “Věř mi, ještě deska, než skončí škola, odkopne Karolína své přítele a pokusí se sbalit Alexe.” odfrkla si, odvrátila ode mě hlavu a pokračovala v čmárání do sešitu.
“Tak ať, alespoň by mě mohl přestat otravovat.” vykoukal jsem ven z z okna, u kterého jsem seděla a hned toho zalitovala. Výhled byl přímo na hřiště, kde hráli kluci fotbal a Alex se tam zrovna obnažoval. Dík tomu, že jsem anděl líp vidím, takže mi neunikl jediný sval či záhyb kůže, ani jizvy na jeho zádech… rudá jak rak jsem se rychle otočila k tabuli a zbytek hodiny dělala, že dávám pozor. Doufám, že budu mít štěstí i po zbytek dne a na Alexe nenarazím.

Skončil tělocvik a já si oddechl. Během chvilky, poté co zazvonilo, se u plotu sešlo několik dívek a začaly mě okukovat. Udivil jsem se, ale bral jsem to jako dobré gesto. Pousmál jsem se na ně a šel se osprchovat. Kluci dostali volnější čas na sprchu a dívky na oběd.
Došel jsem zpátky do třídy a hned se ke mně vrhla jedna dívka. Procházela se přede mnou jako nadržená samička paviána. Celá zmalovaná a nemluvě o jejím super parfému. Smrad pekla číslo jedna. Byla tak nasmraděná, že by odehnala i ty nejnadrženější pekelníky od nás. Když konečně promluvila, tak jsem poznal její lidský záměr. Ohlédl jsem se po svojí svěřenkyni a viděl, že mě sleduje. Sice se pokoušela být nenápadná, ale moc jí to nešlo.
Se zákeřným úsměvem jsem se začal bavit s dívkou jménem Karolína. Ale prý jí mohu říkat princezno. A já prý budu její vysněný princ. Ujel mi úlisný úšklebek. Toho by se dalo lehce zneužít. Popadl jsem jí kolem pasu a přitiskl k tělu. Ona se udivila. Pak jsem jí do ucha pošeptal pár laskavých slůvek. Hned byla moje. Jak jsou lidé lehce ovladatelní.
Když jsem jí pomalu pouštěl, tak byl její obličej rozzářený, jako slunce na sahaře. Odkráčela si to ode mě s obřím úsměvem.
Já se zatím posadil na jinou stranu třídy. Nějak jsem byl utahanej.
Věnoval jsem poslední pohled Angy a pak jsem usnul na lavici. Doslovně jsem vytuhl.

Laura měla pravdu. Karolína se hned začala lísat k Alexovi jakoby byla z cukru a mě se z toho až udělalo nevolno. Jeden by z ní mohl dostat cukrovku. Ale nejvíc mě dostala Alexova reakce. Přitáhl si ji k sobě a něco jí pošeptal do ucha. Jistě nějaká líbivá slůvka, kterými si ji omotá kolem prstu.
Lehce otráveně jsem od nich odvrátila hlavu a znuděně čekala na zazvonění, které stále nepřicházelo. Zato Karolína byla u mě lavice docela rychle, natož že ještě před chvilkou do užívala přítomnosti svého nového přítele. A vůbec, proč mě to tak štve? Je to jejich věc. Já mám na práci důležitější věci.
“Ahoj, Angel. Chtěla jsem se tě zeptat jestli máš po škole čas nebo stále nad hodně práce se zabydlením.” způsob jakým ta slova pronesla, mě donutil k ní zvednout hlavu a prohlédnout si ty její odbarvené rovné blond vlasy po zadek, které si jistě každé ráno přejížděla žehličkou, tunu makeupu na oválném obličeji, umělé řasy zakrývající její zelené dravé oči i ten její arogantní škleb, jenž snad nikdy nesundává.
“Jdu do obchodu a pak domů. Nemám čas courat se po městě či obchoďáku, když jsem se před pár dny přistěhovala a navíc nechci, aby mě někdo viděl s tebou.” řekla jsem pravdu, i když se ji to zřejmě dotklo. Ze vzteku ji na čele vyskočila namodralá, pulzující žilka a už už chtěla něco říct, když zazvonilo a do třídy vešel učitel, který ji okamžitě poslal pryč, protože na téhle hodině nemá co dělat.
“Tohle si s tebou ještě vyřídím.” sykla mým směrem a odvlnila se pryč ze třídy, jen ještě věnovala jeden rychlý pohled směrem k Alexovi, jenže ten spal a prospal celé vyučování, neboť učitel se bál přiblížit k jeho lavici.
Po skončení hodiny jsem došla k němu a sedla si na židli před ním, co uvolnila jedna spolužačka, která spěchala na další hodinu. Natáhla jsem dlaň k jeho tmavým vlasům a chvilku zvažovala, co udělat. Použít trochu světla, štípnout ho nebo na něj vybafnout? Jsem ve škole, tak se musím chovat jako člověk… Aniž bych si to uvědomila, mé prsty ho začaly tahat za jeden pramínek vlasů.