Black&White

Akt 11

Alex = tučné písmo
Angel = kurzíva

Přišel jsem do školy a ve třídě byla Karolína a její skupina dívek. Stály u lavice, kde normálně sedí An. Hned mi došlo, že něco na ni chystá. Jen jsem se zákeřně pousmál a vešel do hloučku. Karolínu jsem ze zadu objal a do ucha ji pošeptal „Copak to tu vyvádíš? Předci bys nežárlila na to mrně. Ta tě vůbec nemusí zajímat.“ A lehce jsem jí upravil myšlenkové pochody. Aby Mrněti a Lauře nic neudělala. Karol se ke mně hned začala lísat. Musím uznat, že lidé jsou hodně náchylní k manipulaci. Stačilo málo a ona by skončila jako suprová hračka. Ale momentálně jsem měl jinou misi.
A Mrně a Laura vešly do třídy a zamávaly na mě. Zazvonilo a učitelka mě zachránila. Rozehnala všechny dívky. Já jí vděčně poděkoval a posadil se za Angy.
Asi v půli hodiny mi na lavici přistál lístek s nápisem ‘Ďěkuji‘. Jen jsem se pousmál a tiše pošeptal „Takže budeš můj mazlíček?“ strnula a snad jí i po celém těle proletěla husina. Bylo mi hned jasné, že protestuje. Já si položil hlavu na lavici a dělal, že tam zrovna nejsem.

On si ze mě snad dělá srandu?! Být jeho mazlíček… tss.
Nechtěla jsem vyrušovat v hodině, tak jsem mu raději nic neodpověděla, ale i tak jej měla sto chutí ho přinejmenším okřiknout. Ke konci hodiny jsem jen napsala další vzkaz, tentokrát delší; ‘Žádný tvůj mazlíček nebudu!!! To děkuji, byli za včerejšek… protože jsme se s Laurou dík tomu spřátelily. A chtěla jsem ti dát kousek buchty, co jsem včera pekla, což si ještě pěkně rozmyslím.’
Ještě jsem text přejela očima, jestli jsem náhodou nevynechala něco, co jsem chtěla zmínit.
Zazvonilo.
Rychle jsem se sbalila, vstala a s odchodem připlácla papír na Alexovu lavici. Ani mne nezajímala jeho reakce. Potom jsme s Laurou rychle zamířily na další hodinu, která se konala ve třídě dosti daleko od té naší.
Dopolední vyučování uteklo rychle, zvlášť teď když mám kamarádku s níž je hnedle všechno zábavnější. V některých hodinách ji musím budit, aby neměla průser a jindy mě překvapí svými znalostmi, ale před učiteli často hraje, že je hloupá.
Mluvení v hodinách, pokud jsme šílený stejnou lavici, nebo psaní si. Nemohla uvěřit, že jsem tak pilná studentka. Prý ji to nějak nejde k mojí krásné tvářičce, ale to jsem ji trochu nepochopila. Co má co vzhled dělat s vědomostmi?
Každopádně nastal čas oběda a my si našly místo v menším parčíku, který se nacházel u areálu školy. Ani jedna jsme nechodila na obědy, takže jsme měly vlastní zásoby jídla. Tedy Laura měkká jen jeden rohlík a rajče, vše ostatní snědla během ostatních přestávek. Takže jsem ji nabídka kousek buchty. Alespoň nebo, když odmítla si vzít z mého oběda.
“Uhmmn, to je dobré.” rozplývala se hned nad čokoládovou buchtou, kterou jsem dělala poprvé v životě, ale zřejmě se povedla. Donutilo mě to k širokému úsměvu. “Nic lepšího jsem snad nikdy v životě nejedla, musíš ji dělat častěji.” zasmála se naoplátku.
“Jasně, děkuji.” hlesla jsem a všimla si blížící se postavy Alexe. Ruce v kapsách, nic neříkající pohled. Zastavil přímo u nás a s šibalský úsměvem nás pozdravil.
“Kde máš oběd?” zeptala jsem se zvědavě.

Dopoledne jsem už neměl společné hodiny s Mrnětem. Ale za to jsem si mohl oddychnout od hlídání a lehce si poupravil popularitu u lidí. Začínalo mě to tam bavit. Lidé jsou opravdu hloupí.
Byla přestávka na oběd. Já měl mít poté ještě dvě hodiny, ale nebavilo mě to, tak jsem se myšlenkově ulil. Stejně jsem měl na práci něco jiného.
Nějako jsem cítil, že se blíží nějaká hrozba.
Našel jsem Mrně i s Laurou. S kým jiným by byla… Seděly v parku a v klidu jedly. Až jsem jim záviděl. Postavil jsem se hrdě před ně a pozdravil je. An se mě hned ptala na oběd. To jsem si k nim podřepl, neomaleně jsem si vzal kus buchty, co An upekla a snědl ji „Právě jsem dojedl.“ Párkrát jsem zamlasknul „Jo. Nebylo to špatný, na takového andílka.“ Mrně vypadala, jako by měla každou chvilku vybuchnout. Hned mi naskočil zákeřný úsměv. Nemohl jsem si pomoct, ale dráždit ji mě bavilo čím dál více. A Laura vypadala, že mě taky nejraději něčím praštila.

“Hej, kdo to dovolil si vzít buchtu!” vyjela jsem na něj a naštvaně přitom nafoukla tváře. Laura si stoupla a provrtávala ho doslova vražedným pohledem.
“Jo, kdo ti to dovolil. Všechna ta bucha je moje, je ti to jasný.” přiblížila k němu svůj obličej a přitom mu pohrozila pěstí, ale on stále v klidu a s tím svým úšklebkem jen zvedl ruce na znamení míru a lehce zavrtěl hlavou, jakoby na tom vůbec nezáleželo. Jakoby mu šlo jen o to mě vytočit. S povzdechem jsem vytáhla krabičku s obědem, kde bylo několik obložených chlebů a nabídla mu.
“Pokud máš hlas tak si dej chleba.”
“An! Nenabízej mu! On si to nezaslouží!” byla hned proto Laura.

Já se musel pousmát. Bylo to opravdové gesto, nebo jí mě bylo pouze líto? No… pro teď jsem to nechal být. Měl jsem něco jiného na práci. Došel jsem k mrněti „Ne děkuji. Já už jedl. Právě teď.“ A dal jsem ji jemnou pusu na tvář. Pak jsem před ni položil krabičku „Markus se blíží. Toto tě na chvíli ochrání. A přinese ti to štěstí.“ A pak jsem zmizel rychleji, než si to všechno stačila dát dohromady a praštit mě. V té krabičce byla ještě napsána adresa kostela, kde by se mohla pro případ nouze ukrýt.
Ležel jsem na střeše školy a vnímal každičký záchvěv nově příchozích aur. Bylo jedno, zda dobra či temna. Registroval jsem úplně všechny. Hlídal jsem si jeho příchod. Mí zvědi mi prozradili, že ho někde poblíž tohoto města viděli. Nemohl jsem ho nechat vejít a nechat nadělat škody.
Náhle mě něco zalechtalo v mysli. Hned jsem se pousmál. Mrně si nasadila perlu. Ucítil jsem proudění její čisté andělské aury.
Ta perla byla vytvořena z mé temné síly. Takže je to prakticky kus mě. Proto, když se někdo k Mrněti přiblíží, tak to ucítím, jako bych tam stál já osobně. A taky se k té perle mohu v klidu teleportovat. Ať je kdekoliv…
Škola skončila a já len lehce poletoval, abych nebyl moc nápadný. Ale pro jistotu se nyní budu držet od Angely dál. Markus půjde určitě prvně po mě. Než po ní. Jsem totiž jedinou překážkou k tomu, aby ji dostal.

Při cestě že školy jsem držela temně zbarvenou perlu, kterou mi dál Alex, než záhadné někam zmizel. Zajímalo by mě kam. Ne že by se mi po něm stýskalo nebo tak něco… jen mě trošičku vyděsila ta jeho slova. Snad se mu nic nestane.
Laura samozřejmě z té letmé pusy a dárku vyvodila hotovou konspirační teorii. Jakoby si lidé nemohli dávat dárky třeba i jen tak, vždyť by to bylo hezké, ale podle všeho dat ženě šperk znamená něco… ehm, či bych jako grigory a anděl jako takový vůbec neměla ani vyslovovat, natož chtít prožít.
Už přede dveřmi svého bytu jsem ucítila známou přítomnost a raději perlu bezpečně schovala pod halenku, aby si ji můj bratr nevšiml. Úplně jsem zapomněla dávat o sobě vědět ostatním, i když není to tak, že by mě nehlídali. Michael se dokonce obtěžoval sejít z Nebes a… oh, možná tady je ten malý problém.
Vešla jsem dovnitř, tašku odhodila v předsíni na zem a zamířila si to hned do kuchyně, odkud se ozýval hluk. Bratr Gabe tam něco kuchtil, asi brzskou večeři. Vypadal u toho docela zajímavě., doslova tančil mezi linkou a sporákem.
“Tohle je to, co miluji na lidském světě. Jídla nejrůznějších chutí,” věnoval mi jedem zářivý úsměv a pohled svých šedých očí, protkaných zlatými nitěmi. Tmavě hnědé vlasy měl přitom v krátkém copánku.
“To jsi přišel jenom kvůli jídlu?” popošla jsem blíž k němu a sledovala jak zručně pracuje s pánví, na které se restovala zelenina.
“Taky podat zprávy Michaelovi a zkontrolovat jak se daří tobě. Všem se po tobě moc stýská.” pohladil mě po hlavě a dál se věnoval vaření. Mike jistě po většinu času otravuje Alexe, což si umím živě představit, ale zase většinou nemá ani chvíli klidu, takže mu to utáboření v Alexově bytě jeden nemůže dávat za zlé. Jen je mi toho padlého líto.
“Mě se taky po všech stýká, ale začínám si vést docela dobře.” pyšná sama na sebe jsem mu povedla v rychlosti o tom, jak jsem se skamarádila se svoji chráněnkou.
“Já věděl, že když dostaneš příležitost, tak to zvládneš.” usmál se na mě, ale jeho výraz hned zvážněl, když vypil sporák. “Trůny rozhodly o zkrácení tvého pobytu na Zemi.” také slova už řekl tišeji, ale i tak jsem je slyšela.
“Co? Proč?” proč mě tu nechtějí nechávat? Vždyť jsem neudělala nic špatného, ne? Mne se na Zemi líbí a chci si ji užít tak jako i ostatní grigoriové, alespoň jednu dekádu lidského života by mi mohli dopřát.
“Drahá, musíš pochopit, že nikdo nechce, aby se ti něco stalo. Odbydeš si školní rok a pak se vrátíš společně s Michaelem.” pohladil mě po vlasech. Cítila jsem z něj rozporuplné pocity, už hlasů se dalo poznat, že s tím rozhodnutím plně nesouhlasí, ale přesto s tím nic nezmůže. Pravda, když trůny o něčem rozhodnou…
“Promiň, ale asi se půjdu před večeří trochu projít.” řeka jsem a otočila se k odchodu. Gabe mě nijak nezastavoval, jen mi ještě řekl, až si dávám pozor.