Black&White

Akt 13

Alex = tučné písmo
Angel = kurzíva

Náhle jsem ucítil, jak mi něco dodává sílu. I když moje myšlení se upíralo k tomu poslednímu, abych mohl změnit situaci, tak jsem i přesto vše ucítil něco, co mě dokázalo opět dodat sílu.  Pousmál jsem se a jen šeptl „Díky, Angy.“ A v tom jsem konečně všechno pohltil do své temnoty. Veškerý čas, který jsem mohl, tak jsem pohltil a stáhl zpět.
Když jsem opět procitl, tak jsem byl v těch výšinách nad Markusem. Povzdechl jsem si „Mám šanci to napravit.“ A sletěl jsem na něj. Opět portál. Tentokrát jsem jím proletěl, ale v té rychlosti jsem nestačil zabrzdit a vletěl jsem sám do dřevěných dveří. „Au. Zatracený dveře. To se nemohly náhodou otevřít.“ Postěžoval jsem se a pomalu vstal. Markus zrovna prošel portálem. „Nečekal jsem, že se mi vyhneš, Alexi. Ale budíš. To zlomený křídlo ti moc nepřidá.“ Popošel ke mně a já jen otevřel dveře. Markus v klidu vešel zamnou. Já se ujistil, že mrně i Michael jsou v pořádku. Pak jsem se pousmál a popadl jsem jeden kříž. Jenomže to pálilo jako ďas a musel jsem to upustit. An se po mě ohlédla se strachem a nechápavostí.  Ano. Ji ani Michaela jsem se svojí silou nedotkl. Jinak bych je poskvrnil. I když Michaela by se má síla ani nedotkla. Na to tak silný nejsem.
Markus mě praštil do obličeje a já padl k zemi. An se ke mně hned rozeběhla, ale Michael ji zastavil „Nebuď bláhová. Bojuje právě za tebe. Tak se zbytečně neohrožuj.“ Napomenul ji a Mrně se jen podívalo mým směrem. Pak jsem uviděl, jak Markus natahuje ruku k vytvoření portálu. „Nesmím to propásnout.“ Na zemi ležel onen kříž. Popadl jsem ho, ale Markus mě jen skopnul. Přerušil tak vytváření portálu a namísto toho mě odkopl dál.
An jen vykřikla mé jméno. Já se pousmál „To zabolí.“ A opět jsem stiskl kříž.
Markus pro změnu mířil na malého andílka a Michaela. Nechápal jsem, proč konečně nezasáhl. Asi si vážně myslí, že ji ochráním sám. Proti Markusovi. Pak mi to došlo. Ještě mám šanci jak všechny zachránit. Michael měl neustále tu hloupou perlu. Moje mysl se upjala na místo, kde je ta perla a mohl jsem se teleportovat. Skočil jsem přímo do rány. Před Mrnětem. Opět byla od mé krve. Tentokrát však vykřikla mé jméno a uvolnila se její andělská síla. Markuse to hodně zasáhlo.  Já se tak mohl otočit a dokonat to poslední. Vytrhla jsem jeho srdce a rozmačkal jej. Pak jsem po něm hodil kříž, který mu popálil obličej, až se úplně propálil na druhou stranu hlavy na zem. Jo nebyl to zrovna pěkný pohled pro malého andílka. Ale Michael jen kývnul a objal svoji sestru. Byl rád, že je na živu. Já sebral perlu a podíval se na starce. Nebyl to však úplně on. Byla v něm větší síla. Byl v něm On samotný. Pán z Nebeských výšin. Hnusně jsem se na něj podíval a odešel ven před kostel. Uvnitř to pro mě bylo za trest. Venku jsem padl na zem a konečně jsem mohl uvolnit prostor světlu.
Temné mraky se stáhly a má křídla zmizela. Já se nedokázal pohnout ani o milimetr.

Nechápala jsem, co se právě stalo, ale z nějakého důvodu jsem byla opravdu ráda. Michael mě jemně objímal a Metatron, který to vše sledoval zpovzdálí pomalu došel k nám.
“Vedla sis dobře, maličká. A teď bychom měli jít za naším unaveným hrdinou. Myslím, že jistě potřebuje znovu tvoji péči.” řekl záhadně, a já jen cítili jak brát Mike ještě více upevnil stisk kolem mých ramen. Jakoby mu vadilo, co právě stařec řekl, ale přeci jen to byl Hlas Boží. Když mluví on, tak je to jako by k nám mluvil sám Pán a toho musíme poslechnout.
“Hrdinou?” zopakoval pohrdlivě Michael. Stařec se pousmál a jeho pohled padl na mě.
“Pravda než našeho malého zázraku by žádným hrdinou nebyl, ale stále to je on kdo zvrátil dění a jistě neodvratnou válku.” pronesl a rozešel se ke dveřím kostela.
“Není náhodou jeho schopnost proti vůli trůnů?” sledoval ho bratr. Metatron se ani nezastavil, ale bylo poznat, že Michaelova slova ho urazila.
“Já nepatřím k trůnům…” vypadalo to, že chce bratr ještě něco říci. Namítnout, že Metatrona zřejmě vůbec nezajímá a tak nás vedou trůny, jenž mají nejblíže Bohu (tedy po Metatronovi). Ale mlčel, nechtěl říci něco, čeho by mohl litovat.
Vymanila jsem se z Mikova objetí a běžela za starcem, který se zastavil kousek od Alexe. Ten si hezky ležel na tvrdé zemi před kostelem a nechal, aby na něj dopadaly sluneční paprsky.
Pomalu jsem k němu došla, klekla si za jeho hlavu a zvědavě mu pohlédla do obličeje. Oči měl zavřené, asi zřejmě kvůli otravnému slunci. “Jsi v pořádku, Alexi?” odpovědi mi bylo jen nějaké neurčité zahuhlání. “Víš, Metatron říká, že jsi hrdina a mám takový divný pocit, že je nebo jinak než měla… ehm, takže… ať už jsi udělal cokoli, děkuji.”

Po jejím poděkování jsem se musel pousmát. Připadlo mi to jako nějaká špatná parodie. Začal jsem se bláhově smát. Porazil jsem ho s její pomocí. Jsem na nic.
Posadil jsem se a klidněji pronesl „Vypadni ode mě.“ nejspíše se musela zaseknout.
Ano. Ten Přátelský Alex byl jen na oko. Byl to úkol, co mě držel při přátelských slovech a skutcích. Kdyby mě Michael nehlídal, tak bych ji doopravdy zneužil, jak se na zlo patří. Jednou jsem jí zachránil život a hned jsem věděl, že to byla moje druhá největší chyba v životě. Pomalu jsem se postavil, nahnul se nad ni a políbil ji. Bylo mi jedno, že tam jsou i ti svatí. Prostě jsem to musel udělat, aby jí zabránili se se mnou stýkat. Takto to pro ni bylo nejlepší. Obzvláště, když o nich věděl i Lucifer. Nebude trvat dlouho a půjdu na kobereček za spolčení se s bílejma. To mi tak chybělo.
Náhle mě zasáhlo světlo. Odmrštilo mě to od malého andílka a praštilo to se mnou do protějšího domu. Jo Michaela jsem tím pořádně nasral. Aspoň doufám.
Pomalu jsem se stavěl na nohy, když mě chytil pod krkem a vytáhl do vzduchu „Ty jeden zpropadený, nevychovaný spratku. Jak sis toto mohl dovolit. K naší nejmladší sestře.“ Já se mu zasmál do obličeje. Chci ji ochránit. Před mnou samotným. “Nedovol, aby se ke mně znovu přiblížila. Jinak ji v budoucnu ublížím. Já ji totiž zabiju. I toho starce.“ A pak jsem mu z kapsy vytáhl perlu. Její sílu jsem vtáhl do sebe a opět se mi objevila křídla na zádech. Lehce jsem ohrozil Michaela, který byl mou zprávou zaskočen. Věnoval jsem Mrněti poslední pohled a pak jsem ještě pošeptal Michaelovi. „Těch perel je na celém světě mnohem víc. Toto není jediná. Dávej pozor, ať ani jednu nenajde. Automaticky mě to k ní přitáhne.“ A zmizel jsem.
Vyletěl jsem proti slunci a zmizel někde v dáli. Nedokázal jsem tam být z toho nejlehčího důvodu.
Já se do toho mrněte zamiloval.
Ano. Probudila ve mně opět ten pocit, kterého jsem se tak pracně zbavoval.
Nakonec jsem doplachtil až k Eifellově věži. Tam, kde to všechno začalo.

Znovu jsem nechápala, co se děje. Alexovy rty se dotkly těch mých, ale dřív jak jsem stačila zareagovat, tak ho Michael odhodil přes ulici na teď protějšího domu a už mu šel po krku.
Všechno se to stalo tak rychle a náhle byl Alex pryč. Metatron zadržel bratra, který ho chtěl pronásledovat a zrovna v tu chvíli tak doletěl i Gabe.
“Co se stalo?” zeptal se, když spatřil naštvaného Mika.
“Ten padlej zmetek si dovolil vztáhnout ruku na naší malou An, ale Metatron mi ho nedovolil zabít.” vztekle mhouřil oči na starce vedle mě, který na to nijak nereagoval.
“Věř mi, že bych zakročil, kdyby ji chtěl nějak ublížit.” pomohl mi na nohy, zatímco Michal zpracovával jeho slova. “Nejsi její jediný bratr, jenž ji chce chránit. Ale kvůli tvému obsesivnímu chování a výbuchu vzteku bude teď lepší, když se vrátíš ke své práci. Gabrieli ty tady s ní zůstaneš po zbytek jejího pobytu na Zemi.” a zrovna tahle slova mě probudila z transu.
“Já… opravdu na Zemi nemohu zůstat déle jak další tři měsíce?” moje otázka všechny lehce překvapila. Stařec mi hned věnoval soucitný a vřelý úsměv.
“Je mi líto, má drahá. Už bylo rozhodnuto.” pohladil mě po vlasech a rozešel se za Michaelem, že půjdou společně. Bratr se se mnou chtěl rozloučit, ale Metatron mu to nedovolil a oba rychlé zmizeli v záblesku světla. Zůstal tam stát jen zmatený stařec, kterému jsme s Gabem pomohli nakonec domů.
Zajímalo by mě kam zmizel Alex. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí… bezděky jsem si vzpomněla na Paříž a Eifellovu věž, možná se tam vrátil, i když o tom trochu pochybuji. Přesto se moje srdce nad touto myšlenkou rozechvělo.