Můj Bratr HRANIČÁŘ [Pozastaveno]

~11~

Clar se tahle situace ani trochu nelíbila. Silně ji znepokojovala Morgharatova rychlost a neuklidňovala ji ani Ariina nehybnost.
,,Líbíš se mi. Jsi rychlá, ale asi ne moc chytrá. Víš, co se děje těm, kteří mě ohrožují?"
Clar to popravdě vědět nechtěla.
Hodila po Morgharatovi zlým pohledem a pokoušela se vzkřísit Ari.
Po chvíli marných pokusů se pozastavila. Všimla si, že je všude ticho. Pomalu otočila hlavu a pohlédla Morgharatovi do vodnatých, krví podlitých očí. Spatřila v nich něco co se jí nelíbilo, ale zároveň jakoby po tom toužila. Netušila jak, ale v tu chvíli věděla, že za Ariino bezvědomí může ta tajemná věc která se odrážela v těch zvláštních, bezbarvých očíh. Zasyčela: ,,Co mám udělat?"
Morgharata sice trošku zarazilo, že Clar prokoukla jeho úmysly tak rychle, ale nedal na sobě nic znát. ,,Podcenil jsem tě..... Nejsi zas tak hloupá. A když se tak hezky ptáš možná ti i něco řeknu."
Clar pomalu docházela trpělivost. Nejradši by muži, který před ní stál, vrazila facku, chytla  ho pod krkem a párkrát s ním přádně praštila o podlahu. Věděla však, že to udělat nemůže, ani kdyby sebevíc chtěla. ,,Schyluje se k válce a ty to moc dobře víš...." Přesně tohle Clar nevěděla.
Přeci jen, žít patnáct let v lese...... ,,Chci po tobě, abys pro mě pracovala. Ještě chvíli potrvá, než doplním celou armádu, ale chci mít i určité jistoty." Clar se sevřelo srdce. Věděla, že se stane něco špatného, ale tohle nečekala. Pamatovala si na hrůzy války před patnácti lety. Nebyla přeci vlastizrádkyně. Něco jí ale říkalo, že s takovýmhle požadavkem nemůže nesouhlasit. Mohla se pokusit zastavit Morgharata. Mohla zjistit jeho plány a jít je někomu nahlásit! V hlavě jí šrotovalo jako ještě nikdy. Věděla že udělala špatné rozhodnutí, ale kývla. V tu chvíli se Ari na zemi pořádně nadechla a zakašlala. Clar v tom okamžiku poznala, že proti Morgharatovi nemá sebemenší šanci. Bohužel nevěděla, co ji čeká. Doufala, že ještě není pozdě....