Prolog

85 6 2
                                    

„Ale no tak Oliv... známe se sice krátce, ale i tak mi můžeš říct vše." Je tak strašně sladký pomyslela jsem si. Je normální milovat svěho nejlepšího kamaráda, se kterým se znám teprve půl roku? Strašně se mi líbí ty jeho modré oči a ty dokonalé černé vlasy... je prostě úžasný. Jo a mimochodem já jsem Olivie Jeferrsonová, ale všichni mi říkají Oliv. Teda krom mojí mamky.. Ta mi říká prostě Olivie. Je mi 16 let, chodím do 2.ročníku na střední škole, teda teprve teď půjdu do druháku, páč máme velké letní prázdniny. Můj sen je být v životě úspěšná, aspoň trochu. No konec o mě a vrátíme se do reality. „Oliv posloucháš mě vůbec?" „Ano Lukasi promiň, přemýšlela jsem. Víš, není to pro mě lehký o tom mluvit a navíc jsem to ještě nikdy nikomu neřekla." Mám mu to říct? Mám mu říct, proč moje máma skončila v psychiatrii? Je to celkem osobní. „ Oliv věříš mi?" Zeptal se mě Lukas. „Ano, věřím... jen nechci o tom mluvit, takže až budu doma, tak ti to napíšu ano?" Nevěděla jsem, co mi na to řekne, ale tak musí mě pochopit. „Dobře, pokud chceš, tak mi to piš po částech, když je toho tolik, aby to nebylo tak frustrující." Byl tak hodný. „Děkuji." Řekla jsem a s úsměvem na rtech odešla.

Ahoj! Rozhodla jsem se poprvé v životě vyhecovat a něco napsat, tak prosím o trochu pochopení s prvním příběhem budu ráda za káždý komentář či připomínku. *Nikol*

Stay with meKde žijí příběhy. Začni objevovat