Stay with me

9. Kapitola

           

Od toho, co jsem se s Lukasem viděla naposledy, uběhlo 11 dní, je středa 20. 9. 2016. Pořád myslím na ten polibek, na to jak byl šťastný a na to, jak jsem vše zkazila. Pořád jsem se Samem, který je právě na doučování matiky. Nic jsem mu o Lukasovi neřekla. Od té doby, co jsem si dala svoji první cigaretu, jsem začala kouřit normálně. Ovlivnila mě společnost. Směšné. Ležím v posteli v uších sluchátka a vedle mě leží Endy.  Udělala jsem hroznou chybu. Vstala jsem a šla ke stolu. Ze spodního šuplíku jsem vytáhla vytištěný dopis, který jsem měla dát Lukasovi. Rozdělala jsem ho a začala číst. Po tváři se mi začaly kutálet malé kapky slané vody. Dopis jsem hodila na stůl a vrhla se do postele. Když jsem si otřela slzy, ve dveřích jsem uviděla babičku. Měla utrápený pohled. „Oliv jsi v pořádku?" zeptala se a přisedla si ke mně na postel. „Popravdě? Ani trochu." „Pořád tě trápí to s Lukasem?" přikývla jsem a lehla si babičce do klína. „A tak proč se na toho Sama nevykašleš hm?" podívala se na mě a pokusila se o chabý úsměv. „Je to složité babi." „Hele a byla jsi už u té mamky?" V těle mi projel šok. „Sakra! Úplně jsem na to zapomněla!" podívala jsem se na hodiny, teprve 14:23, takže mě napadlo, že by mě tam babička mohla hodit. Než jsem se ale stihla probrat, babička už stála u dveří a dávala si boty. „Tak pojď, pojedeme tam spolu." Usmála jsem se na ní a stáhla si vlasy do culíku, dala na sebe svetr a šla si pro boty. Byli jsme v autě před psychiatrickou léčebnou, měla jsem strach. Dlouho jsem u ní nebyla. Co jí řeknu? Bude ráda, že mě vidí? Pomalu jsem otevřela dveře od auta a vystupovala. Zamířili jsme ke vchodu. „Babi mám strach." „Neboj se zlatíčko, maminka bude ráda, že tě uvidí, potřebuje tě." Sklopila jsem oči a vešla dovnitř. „Dobrý den, jak Vám mohu pomoci?" zeptala se malá sestřička. Helča. „Ahoj Heli" řekla jsem tak potichu, že jsem měla strach, že mě neuslyší. „Panebože Oliv? Vůbec bych tě nepoznala, vypadáš úžasně. Tvoje maminka bude určitě ráda, že tě uvidí." Usmála se a vedla nás k jejímu pokoji. Helena pomalu zaklepala na dveře a pak je otevřela, v pokoji byla tma. Vešla jsem s babičkou dovnitř. „Kdybyste cokoliv potřebovali, budu na recepci." Helena odešla a zavřela za sebou dveře. Rozsvítila jsem a uviděla ji. Moje máma seděla na posteli. Klepala se. Bylo vidět, že toho moc nenaspala. Pomalu jsem se k ní začala přibližovat. „Běžte pryč, o nikoho tu nestojím, ať jste kdo jste." Ozval se chraptivý hlas, až jsem si myslela, že je v místnosti ještě někdo. „Mami to jsem já... Olivie" rychle se na mě podívala. Vstala z postele a obejmula mě. Tiskla se ke mně, co nejvíc to šlo. „Ahoj Eleanor." Ozvala se babička a usmála se na mámu. Pustila mě ze svého sevření a vrhla se na babičku. Po tváři se jí kutálely slzy. Když jsem ji uviděla plakat, taky jsem se rozbrečela. Sedla jsem si na její postel a opřela se o zeď. Máma se posadila vedle mě a položila mi ruku na stehno. Babička si přinesla židli a posadila se k nám. „Jak se ti vede mami?" pokusila jsem se navázat konverzaci. „Jo je to lepší, beru léky na zklidnění." Pokusila se o úsměv a sklopila zrak, jakoby se styděla. „Jak se máš ve škole? Máš nějaké kamarády?" začala na mě sypat otázky. Všechno jsem jí povyprávěla, o Lukasovi, o Samovi i o Caroline. Samozřejmě jsem vynechala tu část o klubovně a cigaretách. Pořád je to moje máma a tak nevím, jak by zareagovala. Povídali jsme si strašně dlouho. Začala jsem být unavená. Rozloučili jsme se a já jí slíbila, že se zase v nejbližší době zastavím. Když jsme přijeli domů, šla jsem rovnou do sprchy. Po celé koupelně se rozezněla písnička Shawn Mendes - Treat You Better. Poslouchala jsem text a zase se rozbrečela. Dnešek byl pro mě psychicky náročný. Vylezla jsem ze sprchy, oblékla si šedý tepláky, šedé tričko a vlasy si rozpustila. Bylo 20:00, vzala jsem Endyho a šla s ním směrem ke stromu. Venku už byla tma. Podívala jsem se nad sebe a uviděla zářící hvězdy. Míjela jsem pouliční lampy, až jsem byla u potoka, kde jsem minule viděla tu černovlásku. Stoupala jsem do kopce a přemýšlela, co mám na zítra do školy, když v tom jsem do někoho vrazila a shodila ho na zem. „Omlouvám se, nekoukala jsem se na cestu, ukažte, pomůžu vám." Začala jsem rychle zvedat postavu v černé bundě. „To nic Oliv." Ozval se povědomý hlas a já hned poznala, kdo to je. Lukas. „Promiň Lukasi..." „To nic Oliv." Chtěla jsem ho obejít a jít dál, jenže Endy skočil Lukasovi na záda a povalil ho tak na mě. Oba jsme spadli. Naštěstí jsem spadla do trávy. Lukas měl lehčí dopad, protože spadl na mě. Super. Co teď? Začala jsem celkem panikařit, tak pořád byl na mě naštvaný, dlouho jsme se nebavili, a tak jsem se obávala jeho reakce. „ A jsme si kvit" začal se smát a pomalu se zvedal. Podal mi ruku a já vstala také. „Kam máš namířeno?" zeptal se nejistě se sklopeným zrakem. „No ke stromu..." „Jo teď odtud jdu" podíval se na mě a pousmál se. „Můžu jít s tebou?" „Jo jasně" odpověděla jsem trochu moc vesele. Když jsme došli ke stromu, sedla jsem si a opřela se o něj. Lukas si sedl vedle mě. Endy vrtěl ocasem a lítal kolem nás. „Mrzí mě to" na nic víc jsem se nezmohla. Vytáhla jsem svoji krabičku cigaret a jednu si dala mezi rty. „Děláš si ze mě srandu, že kouříš?" zeptal se znechuceně. „No víš, uklidňuje to. A já teď potřebuji uklidnit..." „Jak si k tomu prosím tě přišla?" „No od Sama" „Počkej, počkej, počkej, takže on tě naučil kouřit?" zeptal se rozzlobeně. „Ano..." odpověděla jsem a z kapsy vytáhla zapalovač. „Oliv, víš, že kluk, s kterým jsi, by tě neměl učit věci, které ti škodí zdraví? Stahuje tě dolů!" začal na mě zvyšovat hlas, což se mi nelíbilo. „Lukasi je to moje věc...." Protočila jsem panenky a zapálila si. Lukas sledoval kouř z mých rtů. Vytrhl mi cigaretu z ruky a zahodil ji. „Co sakra děláš?" začala jsem na něj řvát. „Pomáhám ti!" řekl, když viděl můj naštvaný pohled, vstal a začal odcházet. Vstala jsem a začala na něj z dálky křičet. „No jo, vždy když se ti něco nelíbí, tak vezmeš nohy na ramena a odejdeš!" Otočil se, zakroutil hlavou a šel dál. Co jsem to zase udělala. Vrátila jsem se ke stromu, sjela po něm a dala si hlavu do klína. Cítila jsem na sobě dech. Podívala jsem se a viděla Endyho jak sedí naproti mně a kouká na mě. Pohladila jsem ho, vstala a šla domů. Doma jsem si lehla na postel a chystala se spát, když v tom mi začal bzučet mobil. *NEZNÁMÉ ČÍSLO*  Mám to vzít? Chvíli jsem se jen dívala na vyzvánějící mobil, než jsem ho vzala. „U telefonu Olivie Jeferrsonová, kdo volá?" „ Ahoj Oliv, to jsem já, Thomas Colinson, kamarád tvého táty Richarda, pamatuješ si mě?" srdce mi začalo bušit jako o závod.  Thomas o mně nic nevěděl, nevěděl, že máma je v psychiatrické léčebně, nevěděl, že Richard odešel před několika lety, nevěděl nic. „Ano pamatuji si tě Thomasi, co se děje?" snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas, ale moc mi to nešlo. „No příští týden, budu zase ve městě a viděl jsem vás naposledy před několika lety, tak mě napadlo, že se zase zastavím. Několikrát jsem zkoušel volat Richardovi, ale nebere mi to, a když jsem volal tvé mamce Eleanor, tak mi to taky nikdo nebral. No, a tak jsem si sehnal číslo na tebe, máš doma mamku nebo tátu?" Co teď... přemýšlela jsem, ale musela jsem rychle, a tak jsem ze sebe vysypala to jediný, co mě napadlo. „No hele Thomasi, ono se něco stalo... a tak jsem doma s babičkou, ale ráda bych s tebou mluvila osobně." Bože co jsem to zase řekla za blbost. „No tak dobře, ozvu se, až budu někde poblíž dobře?" zeptal se milým hlasem, a já se trochu uklidnila. „Dobře, tak se měj Thomasi.""Ahoj Oliv!" Položila jsem mobil, lehla si a přikryla se peřinou. Celá jsem se třásla. Co teď? Mám mu říct pravdu? Co když mi nebude věřit? Jak mu mám říct, že jsme jeho dcera... Byla jsem tak vyčerpaná, že ani přemýšlet už jsem nedokázala. Zavřela jsem oči a pokusila se usnout.

Ahoj, předem se omlouvám, za trochu slabší část. Doufám, že se bude líbit. Jinak budu ráda, za každé zhlédnutí, či komentář :)

*Nikol*