Stay with me

5. Kapitola

           

Když jsem dočetla celý dopis, přemýšlela jsem o tom, jak to asi Lukas pochopí, a jestli mě vůbec pochopí. Mám mu ten dopis dát? Bude se mi smát, nebo mě bude litovat? O jedno ani o druhé nestojím... Ležela jsem jen tak na posteli, oči otevřené dokořán a dávala si otázky na které neznám odpověď. „Oliv, už to všechno vypni a jdi spát, ráno vstáváš do školy, doufám, že máš hotové úkoly." Zakřičela na mě babička z kuchyně. „Jo babi" stručně jsem odpověděla, vypnula světla, dala si sluchátka do uší a ponořila se do svých představ.

***

Probudila jsem se uprostřed ničeho. Kolem mě bylo prázdno, už to nebyl můj pokoj. Ležela jsem na posteli a nemohla se hnout. Všude kolem mě byly stromy. Spousta stromů. Konečně jsem dokázala ovládat své tělo a pomalu jsem se posadila. Koukla se nad sebe a místo hvězd, jsem uviděla obrazy a vzpomínky. „Ahoj, já jsem Lukas" „Neboj, já se vrátím Oliv" „Tady máš ode mě dárek Oliv" „Bude se jmenovat Endy". Bylo tam tolik vzpomínkových obrazů. Koukala jsem se na ně a vzpomínala s úsměvem na tváři. Když v tom všechny vzpomínky zmizely. Objevil se tam pouze jeden, jehož obsah mi nebyl povědomí. Byla jsem na něm já a Lukas. Ležela jsem mu v náručí a on semnou třepal „Oliv!!! Probuď se, prosím potřebuji tě Oliv, nenechávej mě tu!!". Dívala jsem se na obraz, který mi nic neříkal. I ten obraz zmizel a po obrazech zůstala pouze tma. Rozhlédla jsem se kolem sebe, všude byla tma.

***

Probudila jsem se celá zpocená a udýchaná. „Byl to jen sen." Uklidňovala jsem sama sebe a snažila se zklidnit tep. Sice nevím, co to mělo znamenat, ale jedno vím jistě, všechno je v pohodě, koukla jsem se na hodiny vedle mé postele 05:46. Nesnáším, když se vzbudím několik minut před tím, než mi má zvonit budík. „No co už" řekla jsem, vstala z postele a šla si čistit zuby. Své dlouhé hnědé vlasy jsem si pročesala a nechala rozpuštěné. Oblékla jsem si černé legíny, červené tričko s krátkým rukávem a černým nápisem "I understand. I just don't care." Na to jsem si vzala černý dlouhý svetřík. Poté jsem zamířila do kuchyně, abych si dala cereálie. Když jsem se najedla, tak jsem vzala Endyho a šli jsme na procházku ke stromu. Listí stromů bylo krásně zelené, ale pomalu začínaly měnit barvu. Ke sluníčku se začínal přidávat i lehký vítr. Září. Nemám zrovna v lásce podzim nebo zimu, ale tyhle časy se mi líbily. Ještě nebyla taková zima na to, abych si musela brát kabát. Když jsme šli ke stromu kolem řeky, uviděla jsem v dálce Lukase. Nebyl sám. Byl tam s nějakou černovlasou dívkou. Zastavila jsem se a chvíli je sledovala. Lukas ji objímal a smáli se spolu. Vím, že spolu nejsme a tak nemám právo být naštvaná, ale mrzelo mě to, a tak jsem se rychle otočila a i s Endym jsme rychlým krokem šli zpátky domů. Jak mi to mohl udělat... Ty náznaky... Začínalo to vypadat, že by o mě možná i stál. Asi jsem se spletla. Když jsem přišla domů, pleskla jsem sebou o postel a začaly mi téct hořké slzy. Přemýšlela jsem o tom, proč mi o ní neřekl, vždyť jsme nejlepší kámoši. Říkáme si všechno. A proč mi dával náznaky, proč mě taky tak objímal. Kladla jsem si otázky, na které jsem nechtěla znát odpověď. *CRR* šla jsem otevřít, byl to Lukas. „Sakra proč zvoníš?! Chceš probudit babičku?" spustila jsem na něj. „Promiň Oliv, ale je už 07:50 a ty pořád nikde. Zkoušel jsem ti volat, ale nebrala jsi to, tak jsem zazvonil, myslel jsem, že jsi třeba zaspala." Začal rychle mluvit omluvným tónem. „Hm, nezaspala" řekla jsem otráveně zatím, co jsem si dávala červený šátek na hlavu, aby mi nenafoukalo do uší. Vzala jsem kabelku a do ní rychle naházela věci. Zabouchla za sebou a rozběhla se po schodech, přitom jsem Lukase hypnula ramenem do jeho ramene. Běžel zamnou, chytil mě za ruku a obrátil si mě k sobě. „Co jsem provedl?" zeptal se nechápavým tónem a povytáhl obočí. „Nic" řekla jsem a šla dál pomalým krokem. Zase mě chytil „Oliv co jsem udělal?" zeptal se znovu, ale tentokrát už v jeho hlase šly slyšet náznaky hněvu. „Nic Lukasi, promiň, jen jsem dnes moc nenaspala." Řekla jsem a částečně to byla i pravda. Nechtěla jsem mu říkat o tom, že jsem je viděla, nechtěla jsem slyšet žádné ubohé vysvětlování a tak jsem po zbytek cesty mlčela. Do třídy jsem přišla pozdě, ale naštěstí náš pan učitel Bain ve třídě ještě nebyl. Když jsem si sedla vedle Caroline spustila na mě „Ahoj Oliv, jak to, že jdeš pozdě? No to je vlastně fuk hele mám pro tebe návrh. Dneska po škole na mě bude čekat můj brácha s jeho kamarády a jdeme do Klubovny, nechceš jít s námi?" zeptala se s úsměvem na tváři a s obrovským nadšením. Trochu mě to zaskočilo. Nikdy mě nějaká holka nikam nepozvala. Byla jsem ráda. „Jo jasně moc ráda." Řekla jsem a opětovala jsem Caroline úsměv. Když pan učitel Bain přišel do třídy, všichni ztichli. Pan Bain je náš pan třídní učitel, a zároveň náš matikář. Což teď nevím, jestli je to výhoda nebo nevýhoda. Z matiky jsem měla vždy nanejhůř trojku na vysvědčení a tenhle rok si to chci udržet. Dnes jsme měli sedm hodin a já už se nemohla dočkat, až půjdu s Caroline do klubovny. „Car? Mám jenom otázku..." řekla jsem trochu nesměle. „Ano? Jen se ptej, horší než biologie to nebude." Odpověděla a já se zasmála na paní učitelku Gilbertovou, která mi úsměv opětovala, škoda jen, že nevěděla, čemu se směju.  „No jak se vůbec jmenuje tvůj brácha? Já jen, že tam budu znát jenom tebe" řekla jsem a Caroline rychle začala mluvit. „Ježiš, jsem hrozná, no takže můj brácha se jmenuje Sam, je o rok starší než já, takže mu je 18 a teď je ve třídě přímo nad námi. Dále tam bude jeho nejlepší kamarád Liam Archer a jeho holka Angela, ale ta nevím jaké má příjmení. Těm je taky 18." řekla a začala přemýšlet, jestli na něco nezapomněla. „Jo dobře." Řekla jsem s odhodláním v hlase, začala jsem se koukat na tabuli a opisovat si zápis o ekologii.

Ahoj:) přidávám další ikdyž trošku kratší část příběhu. Snad se bude líbit :)
*Nikol*