Duchové na koních

Kapitola 1 - Stěhování

"Cože? Stěhování? No to je paráda! Kam se stěhujeme? Doufám že do většího bytu!" hulákala nadšeně Riley po tom co jí rodiče u večeře prozradili malé tajemství.
"Riley vydrž, uklidni se a my ti to povíme ano?" odpověděla maminka s ne moc nadšeným výrazem ve tváři.
"No dobře, ale proč se tváříš tak smutně mami?" zeptala se Riley a podívala se i na tátu, který se nějak nechtěl zapojovat do řeči.
"Riley...nestěhujeme se nikde tady do města.. Stěhujeme se do Jorviku." řekla maminka.
"Kam že? Co to je za místo? Kde to vůbec je? Takový název ani neznám, neříkej mi že je to někde v zahraničí!" vyděsila se Riley.
"V zahraničí ne, ale je to odsud přibližně 400 kilometrů, je to takový malý ostrov a...." nedopověděla maminka když v tom Riley začala vyvádět jako malé dítě kterému odepřeli čokoládu.
"NIKDY!!! Nikdy se neodstěhuju na nějaký zapadlý ostrov kde nemají beztak internet ani nic takovýho!! Mám tady přátele! Školu! Všechno!"
"Podívej se Riley nemáme na výběr, vyhodili mě z práce, maminka práci neměla už dlouho, a naskytla se možnost že můžeme v Jorviku pracovat jako veterináři takže pokud nechceš umřít hlady budeš muset jet s námi." vložil se do řeči tatínek.
"Můžete mě nechat u tety Sash! A posílat mi každý měsíce peníze na jídlo a školu ne?"
"Ne, teta Sash má spoustu práce, u ní nezůstaneš." řekl táta.
"A tak se můžu domluvit s Moniq že....."
"NE!" zařval táta. "Prostě pojedeš s námi a tím jsem s tebou skončil tuhle debatu!"
Riley se rozplakala a utekla do svého pokoje. Je to tak nefér.

Když se Riley ráno probudila tak si chvíli myslela že to byl všechno jen zlý sen ale když sešla schody do předsíně a viděla všechny ty zalepené krabice a kufry, uvědomila si že je to realita. Opravdu se stěhují na nějaký ostrov ze 17.století.
Mlčky se otočila a šla zase nahoru protože z toho co viděla ji i hlad přešel. Věděla že zrovna na vybranou nemá a tak si vytáhla z šatníku velký kufr a začala si do něj skládat všechno oblečení ze skříně. Když to měla hotové šla si pro krabici a do ní si začala skládat všechny maličkosti ze stolu, z polic a šuplíků. Všechno to byly vzpomínky na přátelé a podobně. Cítila jak jí po tváři tečou slzy.
Zanedlouho měla vše sbalené a odnesené do předsíně.
"Kdy že to vlastně odjíždíme?" zeptala se Riley bez známky zájmu.
"Zítra ráno. Máš čas se všemi rozloučit, pokud chceš, budu ti dnes dělat šoféra." odpověděl tatínek.
"Dobře, díky." odpověděla Riley a cítila jak se jí opět tlačí slzy do očí tak se raději otočila a šla nahoru zavolat Moniq aby jí řekla že za ní přijede.

"RILEY!" vykřikla Moniq když uviděla svoji nejlepší kamarádku stát u branky. "To nemůže být pravda Riley, řekni že to byl hloupý vtip a ty se nikam nestěhuješ!"
"Je to pravda Mon..." řekla Riley sklesle.
"Podle tvého výrazu vidím že vážně nevtipkuješ. Proč se stěhujete? A proč tak daleko?"
"Všechno ti povím, můžu dál?"
"Jasně, kdy odjíždíte?"
"Zítra ráno."
"Co?! Už? Bože...je to všechno tak rychlé, kolik máš asi času?"
"Tak dvě hodiny ať ráno vstanu brzy."
"Dobrá, pojď dovnitř a všechno mi povíš."
Riley a Moniq všechno probraly a Moniq na chvíli zmizela. Když se vrátila měla zvláštní výraz ve tváři.
"Stalo se něco?" zeptala se Riley.
"Kromě toho že mi tvoji rodiče odváží nejlepší kamarádku na nějaký zapadlý ostrov? Ne." odpověděla Moniq.
Chvíli ještě probíraly nějaké věci a vzpomínky když v tom zazvonil zvonek a Moniq šla otevřít.
"To si děláš srandu! Tome! Nellie! Sarah! Jak já vás ráda vidím!" zvolala nadšeně Riley když uviděla své přátele.
"No nazdar, tak ty nás opouštíš jo?" rýpl si Tom.
"No pěkný, máš ten pocit že to je zrovna to co bych si přála?" odpověděla Riley naštvaně.
"Jasně že ne, víš že si občas rád rýpnu, samozřejmě mě to fakt hodně mrzí." řekl Tom smutně a nahodil výraz štěněte.
"Hele když už máme tu rozlučku, donesla jsem i něco na zub, babička měla oslavu a něco zbylo, donesla bych svoje a bylo to nečekané." usmála se Sarah.
"Ne jen pro tebe, věř mi. A děkuju." zakřenila se Riley. "A teď na chvíli vypustíme fakt že se stěhuju a budeme se bavit ať ten poslední den stojí za to!"
"To si piš!" zvolala Nellie. "A nemysli si že nás nebudeš o prázdninách navštěvovat!"
"Rozhodně budu!" rozesmála se Riley a přepadla krabici chlebíčků od Sarah.
Smích tu rozhodně nechyběl. Parta lidí se smála jako by se nic hrozného nedělo, ale čas rozloučení nastal dřív než by si mysleli a zanedlouho stála Riley venku u auta ve společném objetí všech svých přátel které musela opustit.
"Zase se uvidíme Riley." řekla Nellie.
"A doufám že brzo" dodala Sarah.
"A denně nám musíš psát, nebo alespoň obden!" přidal se Tom.
"A fotky..." snažila se říct Moniq ale z očí jí proudily vodopády slz.
Naposledy je Riley všechny objala, rozloučila se a nasedla za tátou do auta.



"Vstávat Riley! Zaspali jsme!!!!" hulákala maminka a dupala z místnosti do místnosti a neskutečně vyšilovala. "Přijedeme pozdě na první schůzku veterinářů!!"
"Ježíši!" vykřikla Riley a vystřelila z postele jako by ji vosa píchla.
Rychle si do vypůjčené dodávky naházeli všechny nabalené krabice a kufry, naskočili do auta a vyrazili na cestu.
"Hele, a co nábytek?" zeptala se Riley po chvíli když jí došlo že mají sebou jen ty kufry a krabice.
"Maminka dala svůj klíč stěhovákům. Nábytek nám dovezou odpoledne nebo večer, podle toho jak jim to vyjde." odpověděl táta.
"Aha, dobře, nerada bych tam nechala svoji postel, mám ji ráda." usmála se Riley. "Aspoň mi snad můj nábytek bude trochu připomínat domov.
"Náš domov už je v Jorviku Riley, věřím že si rychle zvykneš, ten dům je krásný a velký, s krásným výhledem do přírody a jde z něj vidět i moře." řekla maminka s úsměvem.
Riley už se nechtělo odpovídat, jen mlčky sledovala cestu, stromy které míjely a když uviděla značku která ukazovala konec jejich města uvědomila si že právě opustila své rodné město do kterého se vrátí už jen jako návštěvník a bylo jí z toho zase do breku. Proto raději zavřela oči a snažila se usnout.
Dodávka se hnala po cestě kupředu, směr Jorvik, vstříc novému životu.

"Vstávej Riley, jsme tady." šťouchala maminka do svojí spící dcery.
Riley se probrala a první co viděla byla obrovská zeď. Vystoupila z auta a podívala se na obrovskou bránu s nápisem Jorvik.
"Bože, vážně jsme tady.." řekla Riley a sklopila oči.