Duchové na koních

Kapitola 6 - Stáje v Jorviku

"Nevím kde začít. Ale asi ti nejdříve popíšu mé rodiče. Moje máma. Úžasná osoba, vždycky každému moc pomáhala, několikrát pomohla i naší škole. Pracovala tady v nemocnici, lidi ji měli moc rádi. Vždy se těšili až jejich oblíbená sestřička příjde do práce. Tak stejně ona milovala ty lidi o které se starala a to bez vyjímek. Staré, mladé, všechny prostě. Můj táta byl důležitý muž. Pracoval pro jednu sice divnou, ale bohatou společnost. Takže peněz jsme vždycky měli dost. I jeho si lidé vážili. Jednoho dne se naši rozhodli, že si vyjedeme na výlet. Popravdě, moc se mi nechtělo tak jsem začala simulovat a oni mě nechali doma s babičkou. Později jsem litovala že jsem s nima nejela. Mí rodiče už se nikdy nevrátili domů. Nikdo je neviděl, nenašly se ani jejich těla takže jsou stále pohřešovaní. Jednoho dne prostě beze stopy zmizeli." 
"Gabrielle.." hlesla Riley která s vykulenýma očima poslouchala příběh, který jí právě kamarádka vyprávěla. "Tohle mě moc mrzí. Už chápu tu změnu. Nedokážu si představit jaké to je ztratit v jeden den oba rodiče. Chápu že se chováš tak jak se chováš."
"Ne Riley nechápeš."špitla Gabrielle. "Bylo to asi týden po tom co zmizeli. Byla jsem zničená a ve škole jsem udělala problém. Nic velkého ale Grahamka i tak vyletěla z kůže. A řekla mi něco co jí nikdy neodpustím."
"Co to bylo?" zeptala se Riley a celkem dost se bála toho, co uslyší.
"Že se vůbec nediví tomu, že mě rodiče opustili. Že kdyby ona měla takového nevychovaného spratka doma, asi by taky utekla." rozplakala se najednou Gabrielle. "Oni mě neopustili! Vím to! Zmizeli!"
"Gabrielle prosím neplač." hlesla Riley. Nemohla uvěřit vlastním uším. Tohle jí ta odporná učitelka dokázala říct? Jak mohla? Jak mohla takhle zranit už tak dost zraněnou osobu?

Bylo už odpoledne a Riley zrovna seděla u obědu. Maminka jí právě cosi říkala ale Riley ji nevnímala. Pořád myslela na události které se staly v poslední době. 
Jedna pecka za druhou. Nejprve stěhování ze kterého jsem opravdu radost neměla, potom ta šikana ve škole. Nemůžu uvěřit že jsme si nakonec s holkama padly do noty. Bylo to až nepřirozeně rychlé, z ničeho nic obrátily list a byly z nás kamarádky. Hned potom na nás zaútočil tajemný jezdec který nás zahnal na podivné místo kde jsme našli modrou veverku která nám řekla že máme nadpřirozené schopnosti. Proč mám sakra pocit že mě teď nečekají klidné dny? Na jednu stranu bych se chtěla vrátit do města a pokračovat v tom klidném životě, ale na druhou stranu se mi tu začíná celkem líbit.
"Odpovíš mi Riley?" vytrhla ji najednou maminka z přemýšlení.
"Ty jsi se na něco ptala?" vykulila Riley oči.
"Jsi úplně mimo nezdá se ti?" zasmál se tatínek.
"Jen jsem přemýšlela, omlouvám se." sklopila Riley oči. "Na co jsi se ptala?"
"Jen na to co se to s tebou děje. Od toho co jsme se přistěhovali se chováš zvláštně. Nikdy předtím jsi se s nikým nebila, nechodila si pozdě domů, to tě to stěhování opravdu tolik ranilo nebo jak si to máme s tatínkem vysvětlit?" starala se maminka.
"Já jsem v pohodě mami, vážně." usmála se Riley ale všimla si že maminka tomu moc nevěří.
"Mě se nezdá. Do toho všeho s námi už skoro nemluvíš." smutnila máma.
"Omlouvám se. Ale vážně jsem v pořádku." mrkla na ni dcera. "Našla jsem si konečně kamarádky, tak trávím co nejvíce času s nima."
Maminka chtěla ještě něco namítnout ale tatínek ji zarazil.
"Když říká že je v pohodě, tak je v pohodě." usmál se.
Riley se na tátu usmála, dojedla poslední kousek obědu, a vydala se ven. Dneska se chtěla podívat do největší Jorvické stáje. Koně milovala a byla opravdu zvědavá, jak asi vypadají stáje na venkově.
Sotva došla na autobusovou zastávku, tak v dálce zahlédla přijíždět autobus. Byla ráda že na něj nemusí čekat kdo ví jak dlouho. Za moment už seděla na pohodlné sedačce starého zeleného vozidla. Cesta se zdála trochu nekonečná ale nakonec autobus dodrncal na cílovou zastávku. Riley se vyhrabala ven, ohmatala si prosezený zadek a vydala se ke stáji. Byla obrovská, a vypadala mnohem lépe než ta stáj, kterou navštěvovala ve městě. Městská stáj byla postavená v luxusním stylu, koně tam měli luxusní péči ale vypadalo to tam tak uměle. Stáje v Jorviku vypadaly přírodně. A do přírody koně patří. Najednou se za ní zjevila osoba kterou moc dobře poznala.
"Ahoj Alex!" usmála se Riley.
"Zdravím!" kývla Alex na pozdrav. "Nevěděla jsem že jezdíš na koni, nepochlubila ses."
"Jsem tu poprvé, jezdila jsem dřív ve městě. Je to tu krásné, jsou tu ještě volná místa?"
"Volných koní je tu plno, stačí se domluvit s panem Hermannem." mrkla na ni Alex. "Zavedu tě za ním, chceš?"
"To bych byla ráda." usmála se Riley a vydala se s Alex za majitelem stájí.
"Je zrovna ve stáji, jinak bydlí támhle v tom bílém domku." řekla Alex a ukázala za sebe ke krásnému domečku.
Jen co došli ke stájím, tak se vrata rozletěly a vyběhly z nich tři opravdu hlasité děvčata.
"Lindo! Anne! Liso!" zvolala Riley. "Ráda vás zase vidím."
"To my tebe taky! Čekaly jsme na tebe." zakřenila se Lisa.
"Čekaly? Proč?" divila se Riley.
"No to je jasné, pokud máš být jedním z duchů na koních, tak budeš samozřejmě potřebovat koně. Neboj se ničeho, on si tě nějaký kůň vybere sám." vysvětlila Linda.
Holky se rozloučily, Alex ještě Riley ukázala kde najde pana Hermanna a odešly ke svým koním. Riley prošla stájí k malým dveřím a zaklepala. Nikdo se neozval tak vstoupila dovnitř. Vyšla točitým schodištěm nahoru. Na balíku slámy seděl poněkud otylý muž a zrovna s někým telefonoval.
"Já vím že je příliš divoký ale nechce se mi ho utrácet....To ale neznamená že se ho jen tak zbavím....Ano, vím že ten kůň potřebuje pohyb a nemůže být pořád zavřený....Pracuju na tom, to se nebojte....Ne ani vám ho neprodám a ani ho nehodlám utratit!....Co prosím?....Řekl jsem že ne, a je mi jedno jakou cenu mi nabídnete....Ne! To je moje poslední slovo." hulákal muž do telefonu.  Hned na to vypl hovor a podíval se na Riley. "Přejete si slečno?"
"Dobrý den, vy musíte být pan Hermann." pozdravila slušně Riley. "Já jsem Riley. Alex mě za vámi poslala. Chci se zeptat jestli by pro mě nebylo volné místo ve stáji, chtěla bych zase začít jezdit."
"Těší mě Riley, ano já jsem Hermann." usmál se muž. "Máme tu ještě tři volné koně, můžeme se na ně hned zajít podívat pokud máš zájem."
"Moc ráda!" vypískla Riley nadšeně.
Sešli spolu zpět dolů a pan Hermann otevřel dveře naproti těm, kterýma Riley předtím přišla. Ze dveří se ozvalo nadšené ržání koní. Hned první kůň ke kterému přišla ihned vystrčil hlavu z boxu aby se na ni mohl podívat. Byl celý bílý a tlamičku měl roztomile narůžovělou. Podle všeho to byl anglický plnokrevník, byl opravdu překrásný. Další kůň kterého si Riley všimla měl strakaté zbarvení, netvářil se moc nadšeně, vypadal staře a unaveně, ani si netypla co by to mohlo být za plemeno. A poslední, třetí kůň. Riley k němu přešla a už z dálky věděla co je to za koně. Arab. Jeho komicky vykreslená hlava ho ihned prozradila. Hnědák hned zařehtal na pozdrav.
"Moc se mi líbí ten bělouš pane Hermanne." vydechla Riley s úžasem. "Je nádherný, divím se že je volný."
"Je tady úplně nový, a jsi za tu dobu co je tady první člověk který by chtěl začít chodit do naší stáje." vysvětlil Hermann. "Pokud ho chceš, stačí říct."
"Nejspíš ano ale měla bych ještě jednu prosbu."
"Povídej, poslouchám."
"Který z nich je ten kůň o kterém jste mluvil v telefonu?" zeptala se Riley a doufala že není řeč o nádherném angličanovi.
"Ani jeden. Pokud ho chceš vidět, představím ti ho." řekl Hermann a sklopil oči. V jeho tváři bylo vidět že má toho koně rád a opravdu o něj nechce přijít.
Prošli chodbičkou do třetí stáje. Úplně na konci byl v boxu kůň. Nebylo ho vidět ale za to ho šlo slyšet. Jakmile Riley a pan Hermann přišli do stáje, začal kůň divoce kopat do vrat boxu. Najednou vykoukla ven nádherná černá hlava. Riley zalapala po dechu. Nikdy v životě neviděla nádhernějšího koně. Ani ten angličan z vedlejší stáje se mu nemohl rovnat. Jeho černá dlouhá hříva ji neskutečně fascinovala. Přešla blíže k boxu aby si koně lépe prohlédla.
"Dávej pozor Riley! Nepřibližuj se k tomu koni tak blízko." varoval ji pan Hermann.
Riley ale jakoby ho ani neslyšela. Postavila se blíže ke koni a natáhla k němu ruku. To co se stalo pan Hermann opravdu nečekal. Vraník se nechal prvně pohladit, a potom se sám třel o ruku mladé dívky. Riley cítila jak tomu černému krasavci pomalu propadá, někdo by to nazval náhodou, někdo láskou na první pohled. Riley to nazvala osudem, cítila jak mezi ní a černým koněm roste silné pouto.
"Konečně se setkáváme, čekal jsem na tebe." zařehtal vraník tiše. Riley sebou trochu trhla. Vážně ten kůň promluvil? Slyšela jeho hlas ve své hlavě. Kůň se na ni díval upřeným pohledem. Riley začínala mít pocit, že už z toho všeho co se jí za poslední dobu přihodilo, začínala šílet.