Duchové na koních

Kapitola 5 - Fripp

"Kdo je tam?" špitla Riley vyděšeně. Představila si jak se na ni vynoří obrovská kamenná nestvůra plná těchto růžových run. Ale realita byla trochu jiná. Místo nestvůry se vynořila docela maličká, roztomilá veverka. Jen byla modrobílá, a sem tam nějaký ten růžový znak.
"To je veverka! A strašně roztomilá!" vypískla Bernie nadšeně.
"A mluví." hlesla Rita která byla z veverky naprosto mimo.
"Já nejsem veverka! Jmenuji se Fripp, jsem váš přítel." zapištěla veverka. Teda Fripp.
"Těší mě Frippe, já jsem Riley, tohle je Rita a tohle Bernie." usmála se Riley.
"Ach ano, znám vaše jména." mrkl na ně Fripp a podrbal se za ouškem. "Jsem magické stvoření z pradávných dob. A teď jsem tady abych pomáhal duchům na koních. Dva z nich už znáte."
"No ovšem! Ten odporný jezdec který nás zahnal až sem!" vypískla Bernie.
"Ne. Ten tajemný jezdec nepatří k duchům na koních. Duchové na koních jsou bojovníci světla, tenhle jezdec ale patří k temnotě proti které už po staletí bojujeme." vysvětlil Fripp. "Nedávno naši duchové zvítězili nad temnotou a my si chvíli mysleli, že je po všem. Bohužel se síly temna znovu začaly probouzet. A s ní se začaly probouzet síly dalších duchů na koních. Vás."
"Nás?!" vypískla Riley. "Ale já nejsem duch. Jsem živá bytost a umírání neplánuju ať už se probouzí cokoliv!"
"Duchové na koních jsou živé bytosti." zasmál se Fripp. "Ale ovládají sílu pradávných druidů, bojují proti temnotě. Ale jinak jsou to obyčejné holky které s vámi chodí do školy."
"Už rozumím." zakřenila se Riley. "Takže ty si myslíš, že jsou v nás ukryté nějaké magické schopnosti?"
"Nemyslím si to. Vím to. Vidím je ve vás, cítím je." zašpital Fripp a opět se podrbal za ouškem.
"Blechy?" zavtipkovala Rita.
"I to je možné." zasmál se Fripp.
"Já osobně o žádných schopnostech nevím." pokračovala Riley v předchozí debatě než se přešlo na debatu o Frippových blechách.
"Ani já." vykulila Bernie oči. "Musela bych o tom vědět ne?"
"Vaše schopnosti se zatím jen probouzí. Ani já sám nevím co za schopnosti se ve vás skrývají. Jakmile se začnou dostávat na povrch, znovu se setkáme abych vám mohl pomoct, a naučit vás jak se svými schopnostmi zacházet." vysvětlil jim Fripp. "Jedna z vás tu chybí, jakmile se uzdraví, bude potřeba jí říct vše, co jsem právě řekl vám. Spolehám se na vás."
"Spolehni se Frippe!" usmála se Riley. "Ale teď nám prosím řekni, kudy se dostaneme domů."
"Už jsem pro vás zavolal duchy na koních, odvezou vás odtud." mrkl na ně Fripp a v tom se ze směru od kterého přišly ozval zvuk kopyt. Za chvíli se vynořili tři jezdci.
Jednu z nich Riley poznala naprosto přesně. Linda. Seděla na ryšavém koni se světlou hřívou. Další dívka měla zářivé blond vlasy, podle stylu oblečení se dalo usoudit že pochází z bohaté rodiny. Seděla na krásném hubeném koni, se zvláštní šedohnědou barvou. A poslední dívka původně Riley připadala jako kluk. Měla na hlavě nasazenou šedou čepici, pod ní se skrývaly trochu pocuchané tmavé blond vlasy, skoro až do rezava, měla na sobě pánské tričko, a nejspíš i pánské tmavě zelené kalhoty. Seděla na koni, který měl nějakou shodou okolností dost podobnou barvu jako byly její vlasy. Jeho blond hříva mu padala přes oči takže mu to dodávalo trochu drsnějšího vzhledu.
"Ahoj Riley, ahoj holky." usmála se Linda. "Vy dvě už nás znáte. Riley tohle je Alex."
"Těší mě." promluvila dívka která seděla na tom drsným koni.
"A já jsem Anne! Moc mě těší!" zakřenila se bohatá blondýna.
Všechny se tak nějak představily a Fripp nakonec pronesl, že je čas jít domů. Bernie si sedla k Lindě, Rita k Anne a Riley vzala místo u Alex. Riley ještě chtěla zavolat na Frippa a naposledy se rozloučit, ale malý veverák už tam nebyl. Otočila zmateně hlavu a Alex se jen usmála.
Koně se dali do pohybu. Pomalu se blížili ke spadlému mostu. Riley, Bernie a Rita se na sebe jen vyděšeně podívaly, pevně se chytly svých jezdců a najednou byli všichni ve vzduchu. Koně ladně průrvu přeskočili a běželi dál. Riley si na zemi všimla vypálených stop od koně.
Nejspíš to tady nechal ten jezdec. Pěkně mě vyděsil, jsem tak ráda že je to za námi. Nechci na to teď vůbec myslet, ale mám pocit že jsme ho neviděli naposledy. A taky že takových hrůzostrašných tvorů potkáme mnohem víc. Nevím jestli mám být hrdá na to, že jsou ve mě ukryté nějaké schopnosti o kterých vlastně ani nevím, nebo být k smrti vyděšená z toho co mě nejspíš čeká. Dobrodružství mám ráda, ale do té doby, než mi jde o život.

"Hej Riley!" ozval se pobavený hlas. "Nespi!"
Riley si cosi zamumlala a protřela si oči. Pořád seděla za Alex na jejím koni.
"Já usnula? Pardon!" zasmála se.
"V pohodě, kde to vlastně bydlíš?" zeptala se Alex a v tom si Riley všimla že už jsou blízko jejich domu. 
"Támhle v té uličce." ukázala Riley směrem kde bydlela.
"Dobrá, odvezu tě tam." usmála se Alex.
"Můžu se zeptat?" špitla Riley.
"Jasně, ptej se na co chceš. Pokud tě zajímá proč nosím pánské oblečení, tak jsem prostě vyrůstala jako jediná ženská mezi samýma bratrama." zakřenila se Alex.
"Ah, ne, po tom mi nic není." zasmála se Riley. "Kolik vás duchů na koních vlastně je?"
"Čtyři. Plus druidové a těch je...eh..hodně. Fripp je jeden z druidů."
"Čtyři? Kdo je ten čtvrtý?" podivila se Riley.
"Lisa. Červené vlasy, styl rockera. Nevím jestli jsi ji někdy viděla, možná ano."
"Ano, viděla. Chvíli po tom co odvezla naši kamarádku do nemocnice se zjevil ten jezdec a zahnal nás k Frippovi."
"Zní to legračně když to říkáš takhle. Ten jezdec se vás snažil odstranit dříve než se k Frippovi dostane." zasmála se Alex. "Ale vás k Frippovi něco vedlo. Je dobře že jste se tam dostaly."
"Jsme na místě." vydechla Riley. Zmínka o tom že je chtěl jezdec opravdu zabít, jí moc dobře neudělala. Rozloučila se s Alex a potichu se snažila dostat domů. No snažení bylo celkem zbytečné, rodiče nespali. Čekali na ni v kuchyni s naprosto bestiálním výrazem ve tváři.
"Kde jsi byla?!" zařval tatínek. "Málem jsme s maminkou umřeli strachy!"
"Omlouvám se. Vyskytly se menší potíže. Jsem unavená! Chci jít spát." hlesla Riley a v klidu se odebrala nahoru.
"Zdá se mi to nebo nás úplně ignoruje?" zeptal se tatínek.
"Já nevím. Možná by jsme jí měli nechat trochu svobody. Přece jen jsme jí tím stěhováním vzali snad všechno co měla ráda." odpověděla mu maminka.
"Možná máš pravdu, necháme to zatím tak."
Mezitím Riley stála v koupelně před zrcadlem, a prohlížela si obličej. Modřiny už trochu vylézaly ven. Make-up se jí částečně utřel. Skočila do vany a pustila na sebe horkou vodu. Po dnešním, ne zrovna příjemném dni, jí ta horká voda udělala opravdu dobře.

"Héj vstávej!" jančila maminka za dveřmi.
"Není náhodou sobota?" zamručela Riley rozespale.
"Sobota, nesobota! Máš návštěvu!" 
"Kdo přišel?" zeptala se Riley a najednou byla na nohách.
"Co já vím? Neznám celej Jorvik." zasmála se maminka a odešla.
Riley se rychle oblékla, vběhla do koupelny, vyčistila si zuby, učesala dlouhé světlé vlasy a už pelášila dolů ze schodů. Otevřela dveře s úsměvem ale ten jí hned přimrzl na rtech.
"Můžu dál?" zeptala se nečekaná návštěva.
"Co tady děláš?" vykulila Riley oči. "Máš být v nemocnici!"
"Nebylo to až tak vážné, už jsem v pořádku. I když. Samotnou mě překvapuje že jsem v pohodě tak rychle." usmála se Gabrielle. "Můžu teda dál?"
"Jasně! Ale v pokoji mám celkem mumraj, nezlob se." zaxichtila se Riley.
"Mumraj máme všichni." zakřenila se Gabrielle a následovala Riley po schodech nahoru.
"Tak jo, proč jsi vlastně přišla?" zeptala se Riley když se obě pohodlně usadily v pokoji.
"Chci ti konečně říct důvod proč jsem se chovala tak nemožně, proč jsem podpálila školu. Chci abys mě pochopila, nebo to alespoň zkusila." řekla tiše Gabrielle.
"Dobře, poslouchám." řekla Riley a nastražila uši.