Osvobození [MenT]

,,Děkuju!"

Sedím v nemocnici a piju už třeti kafe. Honza je na operačním sále. Je tam dlouho. Příšerně dlouho! Neustálé tikání hodin na stěně mě nutí přemýšlet a opakovaně se vracet k mému životu a já se čím dál víc bojím, že než se Honza probere, tak já budu na psychiatrii. Už vnímám jen bílou stěnu přede mnou a otravné tikání hodin!
,,Slečno! Slečno!" Přecvakne mi z myšlenek zpátky do reality a vzhlédnu na doktora, který mě konečně vyprostil z myšlenek, ze ktetých bych se dost určitě zcvokla.
,,Ano, jak je na tom?" Vyhrknu ihned. ,,Operace byla úspěšná. Teď musíme počkat až se probere." Kývla jsem a zpátky jsem se posadila. ,,Můžu za ním?" Zastavila jsem ještě doktora při odchodu. ,,Ano, jistě." Ukázal mi doktor pokoj kde je teď Honza. ,,Děkuju" zvedla jsem se a mířila k Honzovi. Měla jsem tolik otázek. Odkud znal Alexe, jak věděl kde jsem, jaktože uměl používat zbraň?
Všechny otázky se mi z hlavy vypařily, když jsem viděla Honzu ležet bezvládně na posteli. Byl celý bledý a vlasy mu padaly do obličeje. Ach. Co jsem to provedla?

Seděla jsem u jeho postele už několik hodin a čekala než se probere. Čas jsem tady vnímala trochu lépe, jelikož tu nebyly hodiny. Ticho v místnosti najednou přerušilo kašlání. ,,Honzo! Bože si v pořádku!" Nevěděla jsem co kecám, vždyť mi to ještě před chvílí řekl doktor. ,,Míšo?" Zašeptal z těžka. ,,Nemluv ano? Dojdu pro doktora." Nic neřekl jen mu víčka zase těžce klesla.
Doktor u Honzi strávil jen pár minut. Vesměs řekl, že Honza bude moc domů podle toho, jak se zlepší jeho zdravotní stav. ,,Miško! Nic se to nestalo?" Vyhrkl Honza hned jak za doktorem zaklaply dveře. ,,Ne, nic" zašeptala jsem. ,,Co se děje?" Pohladil mě Honza po stehnu. ,,Vysvětli mi prosím jak si věděl, kde jsem? Kde si se naučil používat zbraň? A odkud znáš Alexe?" Honza se zamračil. ,,No víš..." Honza mi začal vyprávět celý jeho příběh. Jak patřil k mému "otci", ale odešel od tamtud, protože se mu nelíbili, jak se chová. Prý odešel hned po tom, co zabil moji matku. Ještě mi řekl, že z téhle záležitosti nejde prostě odejít a tak po něm můj "otec" pořád jde.
Jen jsem poslouchala a nemohla uvěřit svým uších. ,,S Alexem jsme bývali dobří přátelé, ale on byl zaslepený penězmi." Povzdechl si nakonec Honza. Alex, kluk který mě nejdřív nechal se zamilovat a potom se vyspal s moji sestrou a odkopl mě jako kus hadru.
,,Nenarazil jsem na tebe tak úplně náhodou." Řekl Honza a věnoval mi dlouhý pohled. ,,Jak to myslíš?" Zeptala jsem se. ,,Moc dobře jsem věděl kde si a že jestli ti nepomůžu zabije ten magor i tebe." Pevně jsem Honzu objala. ,,Děkuju!" Rozbrečela jsem se. ,,Miluju tě." Zašeptal mi do ucha. ,,To já tebe." Odtáhla jsem se od něj.

Dneska zase kratší díl, ale myslím, že nikdo nečekal, že výjde takhle brzo! Ten kdo četl můj předchozí příběh ví, že mě moc nebaví dlouhé příbehy o sto dílech, takže se pomalu blížíme ke konci!