Pohled Lisbonové:
Odpočítavala jsem každou dlouhou minutu mé pracovní doby. Zrovna jsme neměli žádný případ a mně chyběl Patrick. Papírování mě nikdy nebavilo ale dřív v CBI jsem tam měla Patricka, který sice ležel na pohovce v mé kanceláři nebo seděl u mého stolu a vykládal mi jak papírování je na nic a jak ho nesnáší. Jenže mně zvedla náladu už jen jeho přitomnost. Zbytek týmu se mi úspěšně vyhýbali, protože občas je se mnou v tomhle stavu k nevydržení, což už Cho poznal dneska ráno.
,,Hej Lisbo...Janová" opravil se Cho ještě si nezvykl na moje nové příjmení vlastně ani já ne."Hmm..?,, přerušila jsem mé vzpomínky. "Můžeme jet?,, zeptal se. ,,Už?" zeptala jsem se a můj úsměv se rozzářil.,,Jo" přikývl.
Když jsme přijeli ke karavanu poděkovala jsem Choovi za odvoz a on odjel. Už jsem měla namířeno k našemu stříbrnému domovu abych si tam odložila tašku a mohla jít pozdravit Patricka do našeho budoucího domu. Najednou jsem zahlédla Patricka jak tam na lavičce spí.
,,Patricku" jemně jsem s ním zatřásla. ,,Ahoj Tess" řekl ospale.,,Takhle ty nám stavíš dům jo?" zeptala jsem se s úsměvem na tváři. On neodpověděl jen se na mě usmál. ,,Jak bylo v práci?" nenechal mě odpovědět a pokračoval ,,Víš že tohle není napořád tak proč jsi smutná?" zeptal se.,,Já vím, že jsem tě neviděla jen osm hodin ale chyběl jsi mi" ukápla mi slza.
Pohled Patricka:
Objal jsem jí i když jsem věděl, že s ní lomcují hormony ale taky jsem věděl, že se to o moc nezlepší. Pracovali jsme dlouho spolu a bude to těžké pro nás oba. Abych byl upřímný já sám nevím co mám dělat na jednu stranu jsem chtel pracovat v FBI abychom s Teresou tvořili skvělý tým a abych jí mohl chránit. Na druhou stranu se už nemůžu dívat na to jak každou minutu čelí nebezpečí a představa, že znovu ztratím rodinu je fakt hrozná s tím už bych se jen tak nesmířil.
,,Ššš bude to zase dobrý uvidíš" utěšoval jsem jí.
Ona pořád ještě brečela ale po chvíli usnula na mém rameni. Odnesl jsem jí do postele a přikryl jsem jí dekou dneska to byl pro ní hodně náročný den a ona si potřebovala odpočinout. Já jsem si udělal čaj. Sedl jsem si ke stolu a koukal se jak tma pomalu zahaluje rybník, o který se odráží měsíc v úplňku.
Uběhlo půl hodiny a já jsem tam pořád seděl a přemýšlel. Bylo to trochu divné vidět Teresu takhle. Ona vždycky byla ta silná, ta která nikdy nepřizná svoje problémy a emoce schvovává pod tvrdou skořápkou, pod kterou se jen tak někdo nedostane. Až na mě, pro mě Teresa byla jak otevřená kniha. Občas v té knize bylo něco co jsem nemohl přečíst ale to byla Teresa moje rozzlobená princeznička. Ona si nikdy nenechala od nikoho pomoct ani ode mě. Přitom já jsem byl její nejlepší kamarád a věděl jsem o ní skoro všechno a byl jsem tady pro ní. Ona to věděla jak by taky ne když jsem jí to při každé příležitosti připomínal ale ona už prostě byla taková.
Trochu jsem to s tím přemýšlením přehnal, protože už byla půlnoc a tak jsem se rozhodl, že půjdu spát abych ráno mohl Terese připravit snídani.
Pohled Lisbonové:
,,Dobré ráno" řekl Patrick. Políbil mě a podal mi tác s krásně nazdobenou snídaní. Byla to nádhera byly tam jahody, broskve, mango, banán, jablka, kiwi, borůvky a všechno tohle ovoce bylo vytvarováno do srdíčka.
Na tácu nechyběl ani krásně voňavý černý čaj, který mi trochu pomáhal od ranních nevolností.
,,Dobré ráno i tobě a děkuju za tu krásnou snídani" řekla jsem a usmála jsem se na Patricka on věděl, že nesnáším rána a vědě jak mi je zpříjemnit.
,,Nemáš vůbec zač" odpověděl úsměvem.
Po snídani mě opět Patrick hodil do práce rozloučili jsme se a já jsem šla čelit dalšímu nudnému dnu plného papírováním a bez Patricka. A takhle to šlo den co den a s přibývajicími dny se mi víc a víc stýskalo po Patrickovi a práci s ním. Ale po týdnu se něco změnilo.
O týden později:
,,Máme případ věnujte mi prosím chvíli pozornost" řekl Cho hlasitě aby ho všichni slyšeli. ,,No sláva" řekla jsem nadšeně a možná trochu moc nahlas, protože se na mě všchni agenti se znechucením otočili. Co se to sakra se mnou děje? Zeptala jsem se sama sebe. Další případ znamená, že zemřel nějaký člověk a já se z toho raduju. Teď si připadám jak Patrick.
Usmála jsem se na agenty a ti se zpátky otočlili k Choovi, který stál uprostřed místnosti a promítal zakladní informace na televizi.
,,Alice Cooperová, 32 let matka dvou dětí rozvedená, přítel Antony Carbage 36 let. Všichni bydlí v rodinné vile tady v Austinu. Její přítel nahlásil zmizení. On šel do práce Alice šla v 10:00 údajně nakupovat a děti hlídala chůva. Alice až do se nevrátila až do příjezdu manžela. Tomu to přišlo divné tak to nahlásil." řekl Cho.,,A co ta chůva? Ta si nevšimla, že Alice nakupuje 10 hodin?!" zeptala jsem se podezřívavě. ,,Ta si prý myslela, že tam Alice potkala nějakou kamarádku" odpověděl Cho. ,,Wiley a Torku vy zajděte za chůvou. Já zajdu za přítelem." rozkázal Cho. ,,Jdu s tebou" řekla jsem Choovi.,,Ne tebe cestou za přítelem vyhodím doma, Jane by mě zabil, kdyby zjistil, že tě tady držím po pracovní době." řekl vážně. ,,Ok ale zítra mi to vynahradíš."
Řekla jsem.
Pohled Patricka:
,,Ahoj Tess, jak bylo v práci?" pozdravil jsem jí ale ani jsem se na ní nepodíval, protože jsem byl zabraný do rekonstrukce, docela mě to bavilo.
,,Ahoj, jo konečně máme případ, nepojedeš se mnou na nákup? už tady skoro nic nemáme" zeptala jsem se.
,,Proč ne stejně potřebuju ještě nějaké věci k rekonstrukci."
Ona se jen usmála.
,,Tak jaký máte případ?" zeptal jsem se cestou v autě. ,,No je to divný, zmizela Alice, matka dvou dětí, rozvedená a má přítele. Šla nakupovat, děti hlídala chůva, která věděla, že Alice šla nakupovat a po deseti hodinách jí to vůbec nepřišlo podezřelý." vysvětlila mi Teresa.,,Hmm zajímavý "odpověděl jsem. ,,Ne to si nemyslím" odpověděl jsem na Teresiny myšlenky. Ona se na mě nechápavě podívala. ,,Právě myslíš na to, že chůva určitě musí být ten pachatel, tak říkám, že si to nemyslím" vysvětlil jsem jí. ,,Co kdyby jsi nám s tím pomohl jen, že by ses koukl na svědky jestli lžou a řekl nám svojí teorii?" nabídla mi.,,Tess" začal jsem ,,ty víš, že pro tebe bych udělal cokoli a tohle nemůžu nebylo by to fér vůči ostatním agentům a vůbec ještě mám práci z naším domem."ona odpověděla jen zklamaným úsměvem.
,,Bez tebe to nezvládnem" zašeptala smutně.
Po nákupu Teresa uvařila rychlou večeři-špageti carbonara-a po dalším náročném dni jsme šli spát. Usnuli ve vzájemném objetí.
