Tato kapitola je věnována úžasné Janates, která je pro mě poslední dobou obrovskou podporou♡
Nekontrolováno!!
"Pěkná bunda." Přivítala mě ve stanu Nicol. "Oh." Zděsila jsem se. "Hm. Na kom jsem jí jen viděla." Přiložila si prsty k bradě. "Noo." Poškrábala jsem se na hlavě. "Alli, Alli." Kroutila halvou, ale potom odhodila bundu a objala mě. "Jsem na tebe pyšná." Začala skákat. Počkat coo? Můj výraz vypadal asi tak, jako když jsem poprvé viděla Lydii políbit Stilese. (Fanoušci Teen Wolfu pochopí.) Což znamená: naprosto překvapený. Právě mě pochválila? Očividně. "Ehm. Za co mě chválíš?" Zeptala jsem se. "Dělej, co bylo?" Byla nadšená. "Heh. Nic." Zasmála jsem se. Vypadada nešťastně. "Ty sis myslela, že něco bylo?" Popravdě jsem neměla moc v plánu jí říct, co se stalo. "Tak přišla si s jeho mikinou. A...." Už nevěděla, co říct. "No vidíš." Pokývala jsem hlavou a rozešla se k posteli, na kterou jsem si lehla a zadívala se nahoru. "Holka, ty jsi normálně zamilovaná." Otočila jsem se na ní. "Ne nejsem. Člověk se za tři dny zamilovat nemůže." Protestovala jsem. "Věř že jo." Haha. "No to je jedno. Hele za chvíli je budíček. Pojď ven."
Seděli jsme na snídani. Všude byl hrozný hluk. Malý děti běhaly s houskama po celé jídelně a ostatní se tomu smáli. Rozhlížela jsem se a ucítila na sobě něčí pohled. Otočila jsem se a uviděla Eliota, jak na mě zírá. Když jsem mu pohlédla do očí, jen sklopil pohled a upil čaj z hrnku. Už od začáku je takovej zvláštní. Možná bych si s ním měla promluvit.
Na nástupu nám oznámili, že budeme hrát první hru. Podle různých šifer a indicií budeme muset složit a namalovat výsledný obrázek. Ze začátku se to jevilo celkem lehce. Bohužel to tak nebylo. Tato hra měla ukázat naše dovednosti, podle kterých se budeme dělit na kmeny na celotáborovou hru.
"Bože kam teď. Přes tohle křoví se nedostaneme." Eliot začal být nervózní, malý Martin plakal a nikdo nevěděl, co dělat. Už jsem to nemohla poslouchat, a tak jsem zakročila. "Hele, tak jestli to takhle půjde dál, tak se nikam nedostaneme. Musíme začít něco dělat. Ty okamžitě přestaň brečet a ty mi dej mapu!" Trochu jsem se naštvala. Všichni na mě koukali a Eliot mi podal mapu území. "Oukej. Jsme tady a potřebujeme se dostat sem. Tady je to nejkradší, ale nevim, jestli se s malýma chceme táhnout do toho kopce, takže to obejdeme tudy." Posouvala jsem prstem na mapě a ostatní mě sledovali. Někdo kýval hlavou, že chápe a ostatní jen blbě čuměli. Nakonec jsme se konečně sbalili a vydali se za další nápovědou.
"Měl by sis svůj tým lépe hlídat." Řekla jsem Eliotovi, když jsem mu předávala mapu. "Já se snažím, ale prostě na to moc nejsem." Jen jsem si povzdechla. "Ale ty si celkem dobrá." Oh lichotka. "Hele, co ti je?" Musela jsem se zeptat. "Nic. Co by bylo." Nadzvedl obočí. Pfff. Nechala jsem to plavat a pokračovala ve hře.
"Tak to byla katastrofa." "Asi nejtežší hra, kterou jsem kdy hrála." Většina tábora byla unavená z asi nejvíc težké hry. I já musím přiznat, že nám to dalo zabrat.
Na obědě jsem si přisedla k Nicol a Adell. Jelikož byly všechny židle zabrané, sedli jsme si kousek od jídelny na zem. "Alli, nechtěla by si Adell říct něco o včerejším večeru? Já jsem toho taky upřímně moc neslyšela." Zasmála se Nicol. Věděla jsem, že tahle chvíle přijde. Přeci jenom jsou to dobré kamarádky, tak jim to říct můžu. "No dobře. Včera večer jsem byla s Thomasem." Adell se málem udusila a Nicol se jí jen smála. "Jakože Thomasem Brownem. Tím novým hezounkem?" Zeptala se Adell. "Jop." Nechci vědět, co si ty dvě myslej, že jsme dělali. "Ale k ničemu nedošlo." Snažila jsem se vysvětlit, ale s nima je to těžké. Stále byly v přesvědčení, že se něco stalo.
