Byl prosinec, venku ohromně mrzlo a nebe nám na zem sesílalo hromadu lehkých zmrzlých hvězd v podobě sněhových vloček. Šel jsem z práce, bylo těsně před Vánocemi a já byl zmrzlý na kost. Cestou jsem tedy odbočil na vedlejší ulici. Nade mnou zářila spousta vánoční dekorace a já zamířil k té nejozdobenější, nejsvětélkující a nejstarší kavárně, kterou ve městě máme. Objednal jsem si mléčnou čokoládu s oříšky a velkou porcí šlehačky a posadil se do křesla v nejzazším koutě kavárny, odkud se mi skýtal krásný výhled na všechny ostatní návštěvníky. Nabral jsem si plnou lžíci šlehačky, strčil si ji do pusy a rozhlédl se po kavárně.
U pultu zrovna stála pěkná blondýnka v červeném kabátě. Na dlouhých vlasech se jí ještě rozpouštěly sněhové vločky a zmrzlé tvářičky měla roztomile zbarvené do červena. Za ní na druhé straně kavárny seděl starý pár. Oba měli před sebou horký nápoj, seděli naproti sobě a mlčeli. Jen si navzájem hleděli do očí. Pak starý muž chytil svou ženu za ruku a políbil ji. Láska. Ta k Vánocům neodmyslitelně patří. A pak mladý pár o něčem horlivě diskutující.
Vtom jsem si ho všiml. Seděl tam, tak mladý, tak krásný. V rohu dokonale skrytý před ostatními. Na stole před ním stál šálek zeleného čaje. Hlavu měl podepřenou rukama a v obličeji ten nejsmutnější výraz, jaký si jen dovedete představit. Výraz té ohromné bolesti doplňovaly slzy, které balancovaly na okrajích spodních víček a snažily se nepřepadnout přes okraj a nestéct po těch nádherně růžových lících.
Tvář měl bledou asi jako sněhová mlha za oknem, oči průhledně modré a vlasy, ty byly bílé. Byl ohromující, přesto na něm bylo něco podivného. Přes záda měl přehozený černý plášť, ovšem vypadalo to, jako by na zádech pod pláštěm něco měl. Ale co? Co ten překrásný člověk skrýval?
Nemohl jsem se dál dívat na ten smutek. Sedí úplně sám, nejspíš je osamělý. Jsou Vánoce. O Vánocích nikdo nesmí být sám, vlastně člověk by nikdy neměl být sám. Opatrně jsem vzal do dlaně hrnek s horkou čokoládou. Polovina šlehačky už zmizela v mém šlehačkochtivém břiše. Vstal jsem a zamířil k neznámému, však když jsem došel k jeho stolu, nevšiml si mě.
