Vždy jsem si myslel, že andělé mají mohutná bílá a nádherná křídla. Jenže křídla mého anděla taková nebyla. Na zádech mu zplihle ležel chomáč našedlého peří. A mně se při tom pohledu úzkostně sevřel žaludek. Toto?
"Umírám." znovu zašeptal. Poté mi rozhodně pohlédl do očí a já měl pocit, že se mi provrtává až hluboko do mé duše a čte si v ní. Ani jednou nezamrkal, rty měl pevně semknuté a já se vší silou, kterou jsem v sobě sebral snažil udržet pohled a neuhnout od těch nebeských očí.
"Mají andělé jména?" zeptal jsem se najednou.
"Ano, jistě. Co je to za hloupou otázku?" usmál se můj anděl.
"A smím vědět, jaké je tvé jméno?"
"Raphael. Jsem anděl dávající lásku.
Anděl lásky. To byl můj anděl. Raphael. Zopakoval jsem jeho jméno až s jakousi nábožnou úctou. A Raphael se tomu zasmál. Ano, smál se krásně zvonivým hlasem, při kterém se mu zaleskly oči a já v nich spatřil slunce.
"Všichni andělé nemají taková křídla. Mívají je bílá, lehká, mohutná a majestátná. I já jsem taková v nebi měl."
"A co se s nimi tedy stalo?"
"Miloval jsem, a to anděl nesmí. Zvláště pak ne anděl lásky. Ten má rozdávat lásku spravedlivě."
Ta bytost mě začala zajímat čím dál víc. Chtěl jsem o něm vědět všechno.
"Vyprávěj mi svůj příběh, prosím." řekl jsem.
Anděl se usmál. "Můj příběh? Vy lidé jste tak krásně zvědaví."
"Jsi první anděl, kterého jsem v životě potkal. Vždycky jsem věřil, že existujete a vždycky jsem se s vámi chtěl setkat. Raphaeli, jste přesně tak nádherní, jak jsem si vás představoval. Prosím, vyprávěj mi svůj příběh."
" Můj příběh ale není ani zdaleka tak krásný, jako já," řekl skromně můj anděl. Anděl s porcelánovou tváří a nebem v očích.
