"Ehm, ehm...," snažil jsem se nenuceně zakašlat a neznámý na mě upřel svůj přenádherně modrý zrak. Jako by se v něm odráželo samo nebe, pomyslel jsem si. Voněl. Voněl po čerstvých květinách a svěžím větru, zvláštní, v této roční době.
"Mohu si přisednout?" zeptal jsem se. Přikývl, v jeho očích se však stále zračil roztomile udivený pohled. A tak jsem se posadil. Ruce mi hřála stále ještě teplá čokoláda, díky níž mi rozmrzaly prsty.
"Není vám něco? Vypadáte smutně."
"Jsem anděl," zašeptal téměř neslyšně.
"Prosím?" zeptal jsem se trochu hloupě, ovšem byl jsem přesvědčen, že jsem jen špatně slyšel, ačkoli svého kulicha jsem si z hlavy už dávno sundal.
"Jsem anděl."
Tentokrát to vyslovil zřetelněji. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Nejspíš je to blázen, problesklo mi hlavou. Pak jsem si ale vzpomněl na Lewise Carrola a jeho Alenku v říši divů: Do snídaně jsem schopna uvěřit až šesti nemožnostem.
Alenku jsem měl vždycky rád. A tak jsem uvěřil.
"A co děláte tady na zemi?" opět ze mně vypadla poněkud hloupá otázka.
"Miluji."
Nepochopil jsem, co přesně tím můj nádherný společník s průhlednýma očima myslel. Už už jsem se chtěl zeptat, když tu jsem si všiml, že jedna jeho slza se přehoupla přes spodní víčko a razila si cestu porcelánovou tváří, až se dotkla jemného rudého rtu a rozplynula se.
"Pláčete," zašeptal jsem vzrušeně. Byl jsem přesvědčen, že jsem byl první smrtelník, který spatřil plakat anděla. Mé srdce se zachvělo vzrušením a pýchou, ovšem mě v něm také bolestně píchlo. Ten anděl je smutný.
"Ano, pláči. Pláči, protože miluji."
"Takže andělé také zažívají lásku a zklamání?"
"Ne."
Chtěl jsem o této bytosti vědět co nejvíc, poslouchat jeho jemný medový hlas, dívat se mu do očí, poznávat ho, litovat ho. Místo vysvětlení však můj anděl udělal něco mnohem lepšího. Sundal si plášť. A mně se před očima naskytl neopakovatelný okamžik. Spatřil jsem jeho křídla.
