"Jednoho dne jsem šel do zahrady utrhnout obvyklou květinu pro mou milovanou. Když v tom přišla, ne přišla, ona přitančila. Na bosých nohou, její útlé kotníčky se téměř vznášely mezi květinami a její šat vlál kolem toho dokonalého těla. Také její vlasy se ladně pohybovaly vzduchem a vlály kolem její hlavy. Pak se zastavila a usmála se na mě. Usmála se tím nejvíce nejzářivějším úsměvem, jaký si jen dokážeš představit.
Neodolal jsem. Nemohl jsem odolat. Dotkl jsem se její tváře a ucítil teplo její jemné kůže. Podíval jsem se jí do očí a potichu zašeptal: Miluji tě, Auroro. Miluji tě víc, než kteroukoli jinou bytost v celém vesmíru. Chci vzít veškerou lásku, kterou mám a dát ji jen tobě.
A ona se usmála. Smutně usmála. Ten večer si mě opět zavolal Bůh. Když jsem před něj předstoupil, také vypadal smutně:
"Raphaeli, Raphaeli, co jsi to provedl? Nevěrně jsi mi sloužil, vždyť ses zpronevěřil úkolu, který jsem ti sám uložil," řekl.
Bylo mi to líto. Tak moc jsem chtěl umět vrátit čas, abych mohl napravit, co jsem provedl, ale jak jistě víš, nebylo a není to v mé moci.
"Budu tě muset potrestat," pokračoval Bůh.
Věděl jsem, že to přijde, přesto se mi při těch slovech úzkostně sevřelo hrdlo.
"Jaký trest mě čeká, Pane?" zeptal jsem se pln obav.
"Půjdeš na zem. Budeš tam žít a pomalu chřadnout. Křídla ti zčernají. Ty ale nikdy nesmíš zapomenout na svůj úkol. Rozdávej lásku. Spravedlivě. Splň svůj úkol a vrátíš se. Nesplň jej, a zůstaneš na zemi. Křídla se ti zlomí a ty se staneš člověkem. Až zemřeš, opět se zde se mnou setkáš. V obou případech ovšem zapomeneš na lásku k Auroře. Ale nezapomeň na mou lásku k tobě. Budu tady na tebe čekat a připravím ti nové místo."
***
"A tak jsem tady, křídla mi šednou, mé srdce pláče a já rozdávám lásku."
"A...splnil jsi ten úkol? Vrátíš se do nebe?" ptal jsem se se zatajeným dechcem.
"Ano, splnil. Ale ne, nevrátím se do nebe, ačkoli mám Pána tolik moc rád."
"Jak to? Co se stalo, že se tam nevrátíš?"
"Nemohu dovolit, abych na Auroru někdy zapomněl. Abych zapomněl na mou lásku k ní. Aby se navždy vytratila z mé paměti. To nedopustím."
"Co tedy uděláš? Jak to chceš zařídit? Vždyť Bůh přece říkal..."
Usmál se. Anděl vzhlédl od svého zeleného čaje a vyslal ke mně svůj kouzelný úsměv.
"Víš, člověče, dnes je můj poslední den. Když se vrátím do nebe, zapomenu na Auroru. Když se stanu člověkem a vrátím se do nebe po své smrti, také na ni zapomenu. Jediná cesta ven je utéci z tohoto světa sám. Chci totiž, aby má láska k ní trvala věčně. A tak to udělám. Odejdu z toho světa, ale nepůjdu do nebe."
***
To bylo naposled, co jsem ho spatřil. Mnohokrát jsem se vracíval do kavárny s malou nadějí v duši, že ho tam potkám. Rozhlížel jsem se na ulici a procházel celé město. Po mém andělu jakoby se slehla zem. Doufal jsem, že mu Bůh odpustil. Miloval celou svou duší.
Můj padlý anděl.
