"Byli jsme přátelé. Měli jsme takové jedno oblíbené místo, mezi stromy, na louce poseté květinami, kde se rozléhal zpěv ptáků a šumění vodopádu nedaleko odsud. Bylo to nádherné místo, myslím, že jemu podobné tady na Zemi nemáte. Chodili jsme tam každý den a já ji pokaždé přinesl květinu. Každý den jednu. Dávala si je do vlasů a u toho ji překrásně zářily oči. Povídali jsme si ležíc na zádech a pozorujíc mraky nad námi. Vyprávěli jsme si verše z naší oblíbené poezie. A postupně jsme s jeden druhému přibližovali.
Záleželo mi na ní tak moc. Snil jsem o tom, jak ji hladím vlasy, dotýkám se její jemné tváře. Jak se jí zahledím do očí a spatřím tam lásku. Tolik jsem toužil po tom vzít její rozkošnou hlavu do dlaní a dát ji ten nejsladší polibek. Snil jsem o tom a velice jsem po tom toužil, ačkoli jsem moc dobře věděl, že to udělat nesmím. Rvalo mi to duši i srdce, tak moc to bolelo. A víš co? Vlastně to bolí pořád.
Stále o ní sním. Nikdy jsem ji nepolíbil, nikdy jsem si nepřičichl k jejím vlasům a lituji toho. Lituji toho, protože vím, že k tomu už nebudu mít příležitost. Nikdy ji už neuvidím."
"Jak to? Co se stalo dál?" během jeho vyprávění jsem měl slzy v očích. A nebyl jsem sám, i mému andělu se chtělo plakat. Viděl jsem v něm tu lásku, kterou si uchovával v srdci a která patřila té krásné bytosti z jeho vyprávění.
"Milovala mě. Vím to, ačkoli mi to nikdy neřekla. Viděl jsem to v jejích očích, v jejím úsměvu, slovech i pohybech. Nemusela nic říkat, věděl jsem to. Milovala mě. Ta láska mezi námi byla téměř hmatatelná, seděla ve vzduchu, zatímco jsme si povídali, dotýkala se nás, našich těl a probouzela v nás touhu. Aurora byla a stále je druhou částí mé duše. Rozuměli jsme si i beze slov. Stačil jeden pohled do očí, abychom pochopili své pocity a obavy."
"Tak co se stalo?" byl jsem netrpělivý.
"Udělal jsem chybu. Chybu, které lituji, ale za kterou jsem také vděčný. K tomu se ale dostanu později. Aurora měla jednu oblíbenou knihu. Ona hodně ráda četla a nebeská knihovna skýtá pro takové bytosti pravý ráj. Nevzpomínám si, jak se ta kniha jmenovala, ale byly tam verše, které často a ráda opakovala. No a já se na ni díval a usmíval se při pohledu na ty překrásné oči se zasněným pohledem, na to, jak se její rty pomalu a jemně otevíraly, aby z nich vyšla ta krásná slova tvořící její oblíbenou báseň.
Jednoho dne si mě zavolal Bůh. Musíš vědět, že je úžasný. Je to ta nejhodnější a nejláskyplnější bytost v celém vesmíru. Ale má rád pořádek a poslušnost. Podíval se tedy na mě a řekl mi, ať si dám pozor. Věděl jsem, jak to myslí a skutečně jsem se snažil dát si pozor."
