Nesmrtelné dítě

-seznámení s neznámým?-

Podívala jsem se z okna a zase tam stál. Tentokrát na mě mával. Jen jsem ho sledovala. Podívala jsem se na knížku a pak zase ven zmizel jako vždy. Tak moc jsem toužila vědět kdo to je. Po obědě jsem si zase četla zase na tom stejném místě moc jsem nečetla pořád jsem kontrolovala jestli tam nebude a byl. Rychle jsem popadla papír který jsem si připravila s nápisem "Co po mě chceš?" Ukázala jsem to na něj a on jen pokrčil rameny. Pak zdvihl prst ve znamení počkej  a zmizel. O pár minut později tam stál s papírem a tužkou. Otočila jsem papír a začala na něj psát. "Můžu tě poznat?" Přečetl si ho a začal psát na ten svůj. "Možná" stálo na něm. Rychle jsem popadla další papír a začala psát otázku. Měla jsem jich tak moc že bylo těžké jednu vybrat. "Známe se?" On se na chvilku zamyslel a pak napsal "Ne" odpověděl. Pak začal psát něco on. "Ale poznáme" Přečetla jsem. "Proč mě sleduješ?" Položila jsem další otázku. "Protože tě musím chránit" odepsal. Jen jsem se na něj nechápavě koukala. "Už musím" Napsal a zmizel. To bylo naposledy co jsem ho viděla a "psala"si s ním.

Už uběhl celý rok a pořád nic. Dneska mi bylo 18. Celý ten rok jsem nad ním bez ustání přemýšlela a nemohla se z toho koloběhu myšlenek dostat ven. "musím tě chránit" to bylo divný, nechápala jsem to. Proč mě? Šla jsem domů,zase jsem přemýšlela o něm. Měla jsem v uších sluchátka a přecházela silnici, nedávala jsem pozor co se kolem mě děje byla jsem tak moc zabraná do mých myšlenek. Najednou jsem cítila jak mě někdo chytl a drží mě. Pomalu jsem otevřela oči. Držel mě on. Poprvé jsem mu viděla do tváře. Měl jí bledou jako stěnu, oči měl špinavě žluté. Vlasy měl hnědé a cítila jsem i jeho svaly. "Seš v pořádku?" Zeptal se mě jemným a zároveň starostlivým hlasem. Stratila jsem řeč. Jen jsem nenápadně přikývla a dívala se mu pořád do očí. "Pojď se mnou" Pomohl mi vstát. Měl tak strašně ledové ruce. Někam mě vedl. Byla jsem tak omámená že jsem ani nedávala pozor kam jdu. Posadil mě do auta. "Připoutej se" řekl mi a já udělala co mi řekl. "Kdo jsi?" Vydala jsem ze sebe tichým hlasem. "Jmenuju se Metthew" usmál se. "Já jsem..." nedořekla jsem to přerušil mě. "Já vím Mika"řekl a věnoval se řízení. "Jak to víš?" Zeptala jsem se nechápavě. "Vím o tobě všechno i to bych nechtěl vědět" lehce se pousmál. Mlčela jsem. 

Přijeli jsme k baráku a vystoupili. Jen jsem koukala a stála s otevřenou pusou. Přede mnou stál krásný velký barák. "Pojď" Popohnal mě a zase mě chytl stou ledovou rukou. "Proč máš tak strašně ledové ruce?" Zeptala jsem se. Okamžitě mě pustil a zarazil se. Otevřel dveře a vešel. Já jsem jen šla za ním. "Vítej v mém nuzném příbytku" zavtipkoval. "Je to tu pěkný" řekla jsem potichu a rozhlížela se po domě. Šla jsem o kousek dál a vešla do prvních dveří. Nalezla jsem se v obýváku. bylo to tam moc pěkný. " Posaď se" řekl. Sedla jsme sis do křesla"Opravdu ti nic není?" Zeptal se a sedl si vedle mě na gauč. Jen jsem zakroutila hlavou.  "Ale kdybys tam nebyl tak jo" dodala jsem a pousmála se na něj. Měla jsme jen modřiny a trošku škrábance. Koukl se na moje ruce a někam odběhl. Pak přišel s mokrou žínkou a dezinfekcí.  Přitáhl si sedátko přede mě a sedl si na něj. Pak natáhl ruku před sebe na znamení abych mu podala ruku a začal mi čistit rány. "Děkuju" Špitla jsem potichu a koukala se na to jak mi čistí ruce. "To nic není. Říkal jsem přece že tě musím chránit" odpověděl. "Ale jakto že ty nemáš ani jeden škrábanec? vždyť si mě strhl na stranu musel si si odřít ruce." Řekla jsem potichu a chytla jeho ruce. Neměl tam ani jeden škrábanec.  Jen strnul a vytrhnul se mi z rukou. "Na to že obvykle nic neříkáš seš teď až moc ukecaná!" Řekl se smíchem v hlase. "Pojď ukážu ti pokoj kde budeš spát" podívala jsem se na něj nechápavě. "Cože já tu budu spát? Vždyť...." nenechal mě to doříct. "Jo budeš tu spát chci tě tu mít na pozorování a taky...no..."  "Co si udělal?" Měla jsme trochu strach z toho co z něj vyleze. "No....tak nějak, jelikož už nemůžeš ustat v děcáku....tak...jsem tě vzal do svojí péče." Drbal se za krkem a nervozně se na mě koukal. V tu chvíli jsem myslela že se asi zblázním. "Co že si to udělal?" Začala jsem bejt naštvaná. "No... vzal jsem tě k sobě. A kdybys nechtěl atak bych tě jsem stejně vzal protože nemáš kam jít a..." nenechala jsem ho nic říct. "Takže kdyby mě málem nepřejelo auto tak by si mě jako unesl?!"  zněla jsem naštvaně. "Né unes to zní moc kriminalisticky, spíš bych se tě snažil donutit ať jdeš bydlet ke mě" Řekl až moc optimisticky a já měla chuť vraždit. Poznal to na mě a zatvářil se výrazem alá"promiň" Pak mě radši zavedl do pokoje. "Tady je tvůj pokoj, máš tam i věci" Jo jasně i věci mi bez dovolení přenesl! co dál! Vlítla jsem do pokoje a praštila s dveřma. Jsem tak naštvaná!! Sedla jsem si na postel a prohlížel asi pokoj. Měl smysl pro modu to se musí nechat. Byl to nádherný pokoj. Velká postel s nebesy, zdi byly vymalované do kávové barvy a nábytek byl bílí.  Věci jsem tam měla v krabici. Vstala jsem a začala je vybalovat abych se uklidnila. Po chvíly jsem potřebovala na záchod. Vyběhla jsem z pokoje a zakřičela "Kde je záchod?" "Druhý dveře vpravo" zakřičel hned nazpátek. Rychle jsme vběhla do koupelny a žasla byla krásná. Moc jsem jí ale neobdivovala spíš jsme použila ten krásný záchod. Po vykonání potřeby jsem si umyla ruce a rozhodla se prozkoumat zbytek domu. První dveře před koupelnou byla obří knihovna. Super klid na čtení.  Pokoj po koupelně byla asi jeho pracovna. Vešla jsem dovnitř a koukla se na psací stůl byla tam fotka jeho a dvou lidí kteří drželi miminko. Byly to moji rodiče. Pousmála jsem se nad tou fotkou. Položila jsem jí zpátky na stůl a vyšla z pokoje. na konci chodby byly poslední dveře ale ty byly zamčený. "Co tam asi je?" Řekla jsem si pro sebe. Pak jsem se rozhodla sejít dolů. Šla jsem do obýváku a všimla si křídla. Sedla jsem si za něj a začala hrát. Miluju hraní na piáno. "hraješ krásně" ozvalo se najednou za mými zády a já myslela že dostanu infarkt "Děkuju"....................................

Další část je na světě a tahle je věnovaná introvertce.