Nesmrtelné dítě

-super den-

"Děkuji" zaculila jsem se. "To si sama na psala viď" Nejdřív jsem se chtěla zeptat jako to ví ale pak mi došlo že on o mě ví vše a já o něm nic. "Jo" odpověděla jsem. "Kouknem na nějakej film?" Zeptal se. "Jo můžem."  Sedli jsme si na gauč. Něco tam pusti a já hned věděla co to je. Twilight sága. "Ten mém nejradši" "Já vím" usmál se. Uprostřed filmu jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Sice o něm nic nevím ale už jsem potřebovala po těch 16 letech zase cítit ten pocit bezpečí. Nachvilku stuhnul ale pak se uvolnil. 

Ráno jsem se probudila v posteli, asi jsem usnula u toho filmu. Vstala jsem a šla se zlidčtit do koupelny. Pak jsem se oblíkla do (media)a sešla dolů se nasnídat. Je výkend což je super aspoň se můžu flákat. Přišla jsem do kuchyně a tam byl na stole papírek. 

Musel jsem něco zařídit. Dělej co chceš, jen mi tu nech vzkaz.

Matthew XOXO

Ty pusinky nakonci si mohl odpustit. Rohodla jsem se jít do města, ale neměla jsem peníze. Sakra. Chtěla jsem vzít ten papír a vyhodit ho. Ale jak jsem ho zvedla tak jsem našla pod ním kartu. Koukl jsem se na papír jestli tam ještě něco není, ale nebylo bylo tam jen číslo od té karty. 4892. Napsal jsem si to do mobilu abych to nezapomněla a vydala se do města.

Jela jsem do města

Mika

Vyšla jsem z baráku a uviděla zastávku, tak jsem k ní došla a zjistila že mi to jede za minutu. Autobus přijel v čas a já nastoupila. Sedla jsem si dozadu a vzala si sluchátka a poslouchala písničky. Dojela jsem do města a první kam jsem šla byl obchod s oblečením. Tam jsm si vybrala docela pěkný oblečení. Zaplatila jsem  a šla na oběd. Najednou mi přišla SMSka.

Matt: Ahoj co teĎ děláš? Nechceš vyzvednout? 

Já: Ahoj teď zrovna obědvám, ale mohl bys pro mě přiject. Napíšu až dojím.

Matt:Dobře. A dobrou chuť. XOXO

Zase ty pusinky! Ho zabiju. Jedla jsme rychleji abych už mohla....mám tomu říkat domov? Nejsem si tím jistá. Co když mě vyhodí? Zatím tomu budu říkat dočasné bydlení.

Já: už jsem dojedla kde mám čekat?

Matt: Čekej před obchoďákem. XOXO

Já ho fakt zabiju dělá jak kdyby jsme se znali roky! Teda on mě zná už asi od děctví ale já ho znám teprve den a půl! 

Dorazil k obchoďáku a já nastoupila. "Ahoj, jak si se měla?" Zeptal se hned když jsem nastoupila. "Ale jo dobře. Jo a tady je ta kreditka. Díky." Podala jsme mu jí. "Ne nech si jí ta je už tvoje." Chvilku jsem se na něj dívala ale pak jsem odpověděla. "Tak jo děkuju" Usmála jsem se a schovala jsem si jí.....

Pardon lidi že je tahle kapitola kratší a o ničem ale jsem ve skluzu. Tak mi to prosím odpusťte.