Nesmrtelné dítě

-ochráním tě i kdybych měl zemřít-

Na tuhle chvilku snad nikdy nezapomenu.Dívali jsme si do očí a usmívali se na sebe. Pak jsme se položili na postel a já se k němu přitulila. Bylo ticho.Ale né takové trapné ale příjemné. "Ten den jak zemřeli tvoji rodiče jsem tě zachránil." Řekl najednou. sedla jsem si a podívala se na něj. "Jak to myslíš?" zeptala jsem se. "Byl jsem zrovna na lovu, piju totiž zvířecí krev a slyšel jsem náraz, byl jsem blízko od silnice tak jsem tam rychle přiběhl a viděl vás všechny letět přes ten kamion." odmlčel se.viděla jsem jak zadržuje slzy. Proto jsem se k němu zase přitulila. On mi dal pusu do vlasu a po chvilce pokračoval. "V tu chvíli jsem si vzpomněl co mi říkali tvoje rodiče, kdyby se stalo cokoliv zachraň ji, postarej se o naši holčičku prosím. Chtěl jsem vás zachránit všechny,ale stihl jsem chytit jenom tebe."  V tu chvíli jsem se rozbrečela a ještě víc se k němu přitiskla. "Děkuju bez tebe bych tu nebyla" " Kdybys tu nebyla tak bych se asi probodl" To mě zahřálo u srdce. A tak jsem i usnula.

"Kde je Pejč" zeptala jsem se vychovatelky.. "Miko posaď se sem prosím" uděla jsem co mi řekla. "Miko stala se strašná nehoda Pejč......ona ......měla autonehodu no a ona zemřela při autonehodě. Podívala se na mě lítostně a chtěla mě obejmout, já jí odstrčila a utekla do pokoje. Popadla jsem nůžky a začala rýt do svých žil. "PROČ I TY?!!" zařvala jsem. 

Probudila jsem se s mokrýma očima  v Mettově obětí. "Pššt to bude dobrý" Odtáhla jsem se rychle od něj, cítila jsem jako by mi ta krev teď stejkala po rukou. Naštěstí tam byly jen ty známé jizvy. "Miko co to je?" Podíval se na moje jizvy a přejel po nich. "To jsem si udělala když umřela nechtěla jsem žít bez ní" rozbrečela jsem se nanovo. Zakryl moje jizvy rukávy a přitáhl si mě k sobě. Obětí jsem mu oplácela. Cítila jsem se v bezpečí. "Děkuju že sis mě k sobě vzal" zašeptala jsem .Jen si mě přitáhl blíž k sobě. Pak jsem zase usnula.

Ráno jsem se probudila stále v Mettově obětí. "Dobrý ráno šípková Růženko" Usmál se na mě. "Dobrý ráno" protáhla jsem se a taky se na něj usmála. "Ty si tu byl celou noc?" Zeptala jsem se. přikývl. "Baví mě se na tebe koukat když spíš." Začervenala jsem se. "Je otrava být upírem" zeptala jsem se. "Jak kdy, někdy je to výhoda." Usmál se "Víš třeba jedna z těch výhod je, že mám obrovskou sílu a můžu tě nosit, je to jako bych měl v ruce peří, a taky že tě můžu zachraňovat."  Usmál se a dal mi pusu. "Ale je otravný nespat, už 100 let jsem neměl sen..." Odvrátil ode mně pohled. Bylo mi ho tak líto. Dala jsem mu pusu. "Hele a...no ....můžeš i někoho proměnit....chápeš aby byl jako ty?" Zaraženě se na mě podíval. "Jo můžu, ale nedělám to a ani nebudu" Podíval se na mě. "Je strašný, že já budu stárnout a ty budeš pořád mladej a hezkej." Zatvářila jsem se ublíženě a on se rozesmál. "Co se směješ, to je spíš smutný." Zavrtěl hlavou do stran. "Ty si blázínek můj" Naposledy se zasmál a dal mi pusu.. Zbytek dne jsme byly v posteli a koukali se na filmy.  Po skouknutí asi 10 filmu si Matt sedl. "Lásko musím jít na lov ještě jsem dneska nic nejedl." Řekl a chtěl se zvednout. Chytila jsem ho za ruku. On se na mě zmateně podíval. "A co když tě nepustím?" Řekla jsem a skousla si spodní ret. Vrátil se zpět ke mě. Byl nade mnou a potichu mi zašeptal do ucha. "Tak ti takhle odhrnu vlasy..."odmlčel se a odhrnul mi vlasy z krku. Trochu jsem se začala bát. "A vysál bych ti krev z téhle krásný šťavnatý tepny." Přejel mi prsty po krku. Opravdu mě to děsilo. pomalu se začal přibližovat pusou k mému krku. Myslela jsem že je se mnou konec. Ale najednou mě jemně políbil na krk. Bylo to nádherný. Pak se odtáhl. "To přesně bych udělal" řekl a pousmál se. Pak mi věnoval ještě jeden polibek na rty. "Pa už půjdu. Ale neboj přijdu brzo" usmál se. "Pa" řekla jsem na oplátku. Rozhodla jsem se že budu chvilku spát než se Mett abych s ním mohla být co nejdéle vzhůru. Zdálo se mi o nás dvou jak máme nádherný život, bylo to jak z pohádky. Akorát se mi nelíbilo že jsem po čase začala stárnout a on byl pořád mladý. Bylo mi 50 a jemu 19. Vypadal jsem jako jeho teta nebo máma. To se mi nelíbilo.  Když jsem se vzbudila přemýšlela jsem o tom všem.Chtěla bych být upírka, ale on to neudělá. Nevím proč to nechce, protože já s ním chci být navždy taková jaká jsem teď. Nechtěla bych ho vidět až budu umírat. Myslím že by se zabil taky. Chtěla bych s ním lovit, chtěla bych s ním být další stovky let, aby nebyl sám. Zná mě už od narození a taky není blbej takže mu muselo dojít že to budu chtít. Být upír. být volná a nesmrtelná. Ležela jsem takhle asi ještě 20 minut a přemýšlala. Najednou do pokoje vtrhl Mett. "Honem zabal si musíme odjet" Popadl mojí cestovní tašku a začal zběsile pobíhat po mém pokoji. "Co? Co se děje" neodpovídal jenom upíří rychlostí pobíhal po pokoji "METTE!!" zakřičela jsem. On se zastavil a díval se na mě. "Vysvětlím ti to potom teď se zabal není čas!!" "Mette nehnu se odsuď dokud mi neřekneš co se tu dě....." Nedořekla jsem to protože se ze zdola ozvala strašná rána "KDE JE!!" ozval se křik. Pomalu jsem začala chápat že se děje asi něco zlého. Mett rychle zavřel dveře a zabarikádoval je. "Honem skoč z okna chytím tě" Vyskočil z okna i s mými věcmi jako první. "Dobře" Řekla jsem si skoro pro sebe. Bála jsem se.Najednou začal někdo vrážet dveře. "AAA" zaječela jsem. Rychle jsem vyskočila z toho ona a Mett mě naštěstí chytil. Rychle se mnou utíkal do auta. "připoutej se" Rozkázal mi a já poslechla. Nastoupil a vyjel strašnou rychlostí. Podívala jsem se do zpětnýho zrcátka a uviděla jak za náma běží nějací chlápci "Mette co se to děje?" Polknul a podíval se do zpětného zrcátka. "Nějakým způsobem zjistili že u mě doma bydlíš, nevím jak ale zjistili. No a podle upířích pravidel nesmíme mít my upíři jakýkoliv styk s lidmi." Vysvětlil ve zkratce. " Tak mě vrať zpátky do děcáku" Navrhla jsem. "To by nešlo už rovnou ze tří důvodů. Za prvé nehodlám se tě vzdát kvůli nějakým stupidním pravidlům, za druhé zabili by tě, za třetí zabili by všechny ostatní." Dala jsem si obličej do dlaní. Začala jsem brečet. "Tak mě proměň" Řekla jsem potichu. moc dobře jsem věděla že mě slyší dobře. Zarazil se a krátce se na mě podíval." Ne to neudělám. NIKDY!" Řekl důrazně. "Musíš jinak mě zabijou! "NE jde to i jinak" Přemýšlel. "Mám chatu kde se můžeme schovat. Budeme tam bydlet prozatím." Přikývla jsem na souhlas.Zbytek cesty jsme mlčeli a já se koukala z okna. Kdybych byla upír všechno by se vyřešilo. Oni by mě nechali a mohli by jsme s Mettem být spolu........navždy. "Kdo byli ti chlapi?" Zeptala jsem se. "Vedeni od rady." "Jinak řečeno jsme v prdeli." Poznamenal. "Máme i jiný možnosti než se schovat?" Zeptala jsem se. "Jo máme, ale tohle řešení je nesmysl."  "A co když ho budeš muset použít?" "To tě radši odvezu na druhý konec světa a nechám se zabít" To se mi nelíbí. "Ale já to chci. Pro dobro nás všech!"  Poznamenal jsem. "Ale já ti nechci zničit život"  "Tím že mě proměníš mi nezkazíš život právě naopak tím mi ho zachráníš!" Trochu jsem se naštvala. "PROSTĚ NE!" zakřičel. Otočila jsem hlavu k oknu. Pohladil mě po stehně "Promiň ale.....je to těžký"...............................................

Pardon lidičky že to tak trvalo ale potřebovala jsem si dát pauzu.Nebyla kreativita a taky jsem neměla zrovna lehký období(viz moje další kniha problémy patnáctiletých) Neslibuju že teďka budou díly každý den ale tak dvakrát do týdne snad jo.