The Stripper // Camren CZ

Návrat do Miami (2)

Miami, Florida – 08:34

POV Lauren

Už jsem zapomněla, jaké Miami může být. Zvykla jsem si na Evropu, takže počasí je teď zvláštní, pomyslela jsem si, když jsem si sundávala kabát. Prošla jsem skrz houf lidí dívajících se do telefonů, zatímco jsem si upravovala vlasy a nasadila si své Ray-Bany. Vyšla jsem z letiště, kde na mě už čekal černý Mercedes.

-Dobré ráno, slečno Jauregui. – uklonil se zdvořile řidič.

-Dobrý den, Alfrede. – nastoupila jsem do auta.

Auto mělo díky klimatizaci skvělou teplotu.

-Bože, od kdy je v Miami takové vedro? – zamumlala jsem a položila své zavazadla na sedadlo vedle sebe.

-Od vždy, madam, v Miami je vždycky horko. – slyšela jsem Alfreda říkat s úsměvem. –Omlouvám se, ale jak je vašemu otci?

-Máte pravdu, zapomněla jsem, jak to tu chodí. – řekla jsem klidně. –Je v pořádku, žije teď v LA s mou rodinou.

-To je skvělé, mám pana Jauregui vážně rád! Kam vás mám odvézt, Lauren? – díval se na mě skrz malé zrcátko.

-Do mého nového bytu, Alfrede, jeďte po této silnici a já vás dále budu navigovat.

Muž přikývl a opustil místo.

Když jsem se oknem dívala na ulice Miami, vzpomněla jsem si na časy, kdy jsem tu žila, a jak moc to bylo skvělé. Znala jsem to město jako svoje boty. Nebyla jsem tehdy ta Lauren, která se stará jen o práci. Vlastně jsem si docela užívala života. No... ne docela, ale úplně. V myšlenkách jsem se vracela ke všem těmto vzpomínkám, ale to už byla pouze minulost. Dětská a nezodpovědná Lauren tu už nadále není.

-Na další doleva. – řekla jsem mu a on následoval mé pokyny.

Konečně jsme dorazili k budově, ve které budu odteď žít. Alfred rychle vystoupil a podržel mi dveře.

-Děkuji.

Alfred byl mým řidičem už od dob, kdy jsem byla malá a bydlela jsem s rodiči. Měl sice už něco za sebou, ale pořád pracoval výborně.

Vkročila jsem do haly oné budovy, kde se zaměstnanci hned rychle vraceli na svá místa. Bylo vtipné, jak se chovali v mé přítomnosti, lidé se mě obvykle „bojí", možná proto, jak jsem sprostá a arogantní. Pokud v dnešním světě chcete získat respekt, lidé z vás musí mít strach.

-Dobré ráno, slečno Jauregui. Naši zaměstnanci zanesou vaše věci do vašeho bytu. Je to číslo 308, jediný v patře.

Nemluvila jsem, pouze jsem přikývla a vyrazila k výtahu. Když jsem dorazila, rudovlasý mladík vstoupil hned po mně a vyskládal mé věci perfektně vedle sebe.

-Ještě něco, madam? – ptal se.

-Můžete odejít. – to bylo to jediné, co jsem mu řekla.

Byt byl velký. Ohromný prostor v sofistikovaném stylu, zaplněn nábytkem v bílé a hnědé barvě. Na zdi byly obrazy a kresby, vše tak, jak to mám ráda. Vešla jsem do obývacího pokoje, kde jsem si lehla na sedačku a ihned si sundala boty s vysokýma podpatkama, ze kterých mě tolik bolely nohy. Nechala jsem své tělo odpočívat, protože cesta byla dlouhá nebo spíš život byl těžký. Vstala jsem a šla na velký balkon.

Měla jsem odsud skvělý výhled na mrakodrapy Miami a jeho pobřeží, to byla obrovská výhoda střešních bytů. Seshora jsem si mohla všimnout zácpy pode mnou. Lidé chodili ze strany na stranu, auta se pohybovala neúnavně a všichni mluvili nahlas. Alespoň to nebylo horší než New York. Slyšela jsem otravný zvuk svého telefonu, a tak jsem vešla zpět do obývacího pokoje a zvedla malé zařízení ze stolku. Číslo bylo neznámé, ale rozhodně to byl někdo z Miami.