The Stripper // Camren CZ

První den (5)

POV Lauren

První den je vždycky nejklidnější, jen prezentace a meetingy. Richard, bývalý ředitel, odešel moc rychle, čímž mi nedal žádný čas porozhlédnout se tu a zjistit, jak to tu chodí. Dříve mi představil ženu, která mi tu bude pomáhat se všemi záležitostmi, Camilu Cabello. Nehledě na to, jak moc nervózní byla, zdá se kompetentní a pracovitá. Podle Richardových doporučení byla dennodenně na vrcholu všech informací ohledně firmy. Jako výborná sekretářka nebo pravá ruka. Vedle toho, že je extrémně atraktivní, je slečna Cabello, jak jí říkám, krásná bruneta s latinskými rysy. Její obličej je perfektně řezaný, nos malý a rty plné. Její oči jsou hnědé. Na sobě měla šaty, dokonale obtahující její křivky. Vlasy má tmavě hnědé, rovné, středně dlouhé. Její pohled byl však bojácný a tak nějak vystrašený. To ji tak děsím? Co o mně vůbec ví? Bože! Byla jsem tak jemná, jak jen to šlo, což není mou přirozeností, ale tahle mladá slečna si to zaslouží, protože mi zde bude dělat společnost každý den. Camila nejspíš všemu rozuměla. Několik věcí si zapsala do diáře a pak odešla.

Po zbytek dnu jsem si četla nějaké záznamy v pracovně. Soudě podle nich tu tady všechno probíhá hladce. I přes veškeré soustředění mě něco, nebo spíš někdo, rozptylovalo. Od minulé noci nemůžu přestat myslet na tu tanečnici. Obrázek, jak smyslně tancuje se i přímo vyryl do paměti. Do prdele, Lauren! Jak můžu nechat ženu, kterou sotva znám, vetřít se mi takhle do hlavy? Zatřepala jsem hlavou, snažíc se zbavit se představy vlnící se ženy na mém klíně. Potřebovala jsem ji ale vidět znova. Na konci jejé show jsem se cítila frustrovaná, ale zároveň šťastná, protože neměla jiné zákazníky. Pokud nepřijímala lidi za peníze, měla dobrý charakter, což ještě víc vzbudilo mou touhu, ale ta byla hned zase potlačena.

-Slečno Jauregui? – slyšela jsem někoho promluvit, což dostalo Karlu pryč z mé hlavy.

Camila vyplašeně vešla do místnosti.

-Přinesla jsem tu kávu, kterou jste chtěla, je celkem horká. – řekla a postavila hrnek na stůl.

-Děkuji, slečno Cabello, nevíte, jestli je Richard ještě tady?

-Už odešel, madam, většina lidí už odešla.

Podívala jsem se na ni zmateně. Všichni už odcházeli? Kolik je hodin? Vzala jsem si svůj mobil a podívala se, bylo po osmé.

-Ježiši, je po osmé, co tu ještě děláte, Cabello?

-No, madam, dokončovala jsem ty záznamy, jak jste chtěla.

-Nechte to na zítra, můžete jít už domů. Omlouvám se, občas zapomenu na čas.

Camila rychle přikývla. Pozorovala jsem ženu přede mnou a tiše ji analyzovala. Něco na ní mi bylo povědomé, jen jsem nevěděla co. Možná jsem šílená. Celou dobu se ta soustředím na tu tanečnici, že ji vidím v každé ženě, co je atraktivní. Zdála se celkem nervózní pod mým pohledem, takže jsem hned přestala.

-Můžu odejít?

-Samozřejmě, uvidíme se zítra, slečno.

-Dobrou noc, slečno Jauregui.

-Dobrou noc.

Zůstala jsem v pracovně další hodinu, přemlouvala sama sebe, abych do toho klubu šla.

Vstala jsem, vzala si tašku a sako, opustila jsem budovu a zamířila k parkovišti, kde jsem nasedla do svého auta a vyjela do ulic Miami. Několikrát jsem obkroužila blok kolem klubu a přemáhala se. Několik let jsem si neodvolila zaplést se s ženou. Možná proto, že mi práce bere až příliš mnoho času, více než by měla. Zaparkovala jsem před klubem, opřela hlavu o sedadlo a přemýšlela, že bych měla odejít, ale moje tělo a čistý instinkt se rozhodly pro opak. Upravila jsem si slabou šálu na krku a vyšla vstříc vchodu. Zaplatila jsem vstupné a šla ji hledat.