In fetters of power [HP FF] CZ ✔

|| 22. ××× Rozhovor se Salzou

Černovlásek se nafoukl, ale zarazil ho kluk s medově zbarvenými vlasy, a podívám se na mě. ,,Memory, my jsme byli tví nejlepší přátelé." řekl tiše, a já znejistěla. ,,Tak proč si vás nepamatuju?" vydechla jsem, a zalehla zpět do polštářů. ,,Necháme tě, aby sis to všechno urovnala v hlavě." řekla jemně Cissa a zvedla se. ,,Pojďte, lidi. Musí odpočívat." dodala, a tak se všichni zvedli, zamávali a odešli. Místo nich se objevila paní v bílém hábitu, což bude zřejmě ošetřovatelka. ,,Jak se cítíte, slečno?" zeptala se, ale já ji ignorovala a vyhrkla: ,,Jak se jmenuju celým jménem?" Ona se na mě zděšeně podívala. ,,Nepamatujete si to?" Zavrtěla jsem hlavou. ,,A na co všechno si vzpomínáte?" Zamyslela jsem se. ,,Poznala jsem Cissu, a ostatní mi připadali známí, ale jinak asi nic. Teda, vím, že jsem v Bradavicích a že jsem čarodějka, že chodím do Zmijozelu, ale nepamatuju si lidi, ani události, které se mi staly." Ona si povzdechla a zamířila pryč. ,,Nikam nechoďte!" křikla na mě přes rameno a zmizela ve dveřích. Pokrčila jsem rameny, znovu si lehla a pokoušela se na cokoli vzpomenout, ale nemohla jsem si vybavit nic konkrétního. Jen samé rozmazané tváře a hlasy, ale všechno splývalo dohromady a nedalo se nic rozeznat.
Léčitelka se vrátila s náručí plnou lektvarů. ,,Tohle všechno vypijte, a hlavně tohle jako poslední." ukázala na fialovou lahvičku a opět odešla. Pokrčila jsem rameny a udělala, co mi řekla. Bylo to odporné, kromě jednoho lektvaru, který chutnal jako rybízový džus, ale zato měl barvu jako špenát a smrděl jako zvratky. Hnus. Ten poslední byl asi uspávací, protože jen co jsem ho vypila, začaly se mi klížit oči, a já usnula.

Když jsem otevřela oči, bylo kolem šero. Došlo mi, že nejsem na ošetřovně, ale ani mi to nevadilo, dokud jsem si neprohlédla, kde to vlastně jsem. Místnost, ve které jsem se nacházela, mi až moc nápadně připomínala Tajemnou komnatu s druhého dílu filmu Harryho Pottera. Vyskočila jsem z postele, ale když má bosá chodidla dopadla na ledovou vlhkou podlahu, radši jsem je rychle schovala zpátky pod peřinu.
,,Vítám tě, princezno." ozval se za mnou mrazivý hlas, a já se leknutím otočila na osobu v dlouhém zeleno černém hábitu a emblémem hada na prsou. Najednou jsem hned věděla, kdo to je. Dívala jsem se do vznešené tváře Salazara Zmijozela. Ten jen pokýval hlavou. ,,Ano, vskutku jsem Salazar Zmijozem. Jsi chytrá, princezno. Ale měla by ses naučit nitrobranu. Jistě by ti nebylo příjemné, kdyby ti někdo četl myšlenky..." řekl, a já vytřeštila oči. ,,Proč mi říkáte princezno, pane?" zeptala jsem se opatrně, a on se chladně pousmál. ,,Každý můj dědic je vznešené krve, drahá. A ty jsi nejen moje následovnice. Jsi zároveň přímá dedička mojí metabulantské moci, což je obrovská zodpovědnost. Musíš se s ní naučit zacházet, i když pochybuji, že bys ji používala tak ohavně jako tvůj strýc." vysvětlil mi, a já zalapala po dechu. ,,Chodil jsem na školu, že? Klobouk mi o něm při zařazování řekl. Kdo je to?" Salazar Zmijozel upřel pohled do dáli, jakoby kolem nebyly jen vlhké studené zdi. ,,To ti nemohu říci, princezno, ale mohu ti vrátit tvé vzpomínky. O tomto rozhovoru se nikomu nezmiňuj, rozumíš? Ani nikomu neříkej, že se ti vrátily vzpomínky. Musíš zabránit tomu, aby tvá moc padla do rukou tvého strýce. Pátrej po něm, hledej, cokoli, jakoukoli zmíňku..." Začal pomalu mizet. ,,Počkej! Co mám říct ostatním?" křikla jsem, a on se tentokrát skutečně usmál. ,,Co bude potřeba. Lži, podváděj, vyhýbej se jim. Věřím, že to dokážeš. Jsi přece Zmijozelka!"