In fetters of power [HP FF] CZ ✔

|| 27. ××× K.A.M.R.R.

,,Jakože jsem fakt neviditelná?" zeptala jsem se udiveně, a Johny zakýval hlavou. ,,Jak jsi to udělala?" ,,Nevím, prostě jsem si představila, jak mizím, abys mě neviděl, a ono se to stalo." Johny se zamyslel. ,,Třeba ta moc funguje na základě představivosti...hele, nechceš se objevit? Kdyby tudy někdo náhodou prošel, myslel by si, že jsem se zbláznil a mluvím se zdí." zašklebil se, a já tentokrát pro změnu představila, jak se zase zjevuju, a bylo to. Johny sebou lehce trhnul, a pak se usmál. ,,To je boží!" vyhrkl, ale já ho zarazila. ,,Ale nesmíš to nikomu říct, jasné? Vůbec nikomu." S vážnou tváří přikývl a zvedl dva prsty do vzduchu. ,,Slibuju, že si to nechám pro sebe." odpřísáhnul, a já se zasmála. ,,Děkuju." ,,Ty si ho pamatuješ?" Oba jsme se otočili na Siriuse, který právě přicházel. Kývla jsem, a on se mírně zamračil. ,,Jakto?" ,,Nevím. Prostě když jsem ho viděla, hned jsem věděla, kdo to je. A na něco jsme přišli." dodala jsem rychle. ,,Na co?" ,,Koukej." řekla jsem mu, zavřela oči a znovu si představila, jak mizím. Odpovědí mi bylo Siriusovo zalapání po dechu. ,,Ehm, Mem? Kde jsi?" Popošla jsem kousek vedle a zjevila se. ,,Tady." S leknutím se otočil a vykulil oči. ,,To je úžasný! Jak ses to naučila?" zajímal se, a já pokrčila rameny. ,,Nevím, prostě jsem to uměla. Já vím, je to divný, ale je to tak." zasmála jsem se, načež mi zakručelo v břiše. ,,Nepůjdeme na snídani?" ozval se Johny, a všichni jsme se rozběhli k Velké síni.
***
Asi dneska zase prošvihnu večeři...Už skoro dvě hodiny trčím tady v knihovně, ale pořád nemůžu najít Bradavickou ročenku z doby, kdy tu byl Voldemort. Zrovna tahle jedna chybí.
Rozhodla jsem se zajít za madam Pinceovou, knihovnicí. Když jsem jí ale řekla, co hledám, hned mě poslala do ředitelny.
,,Medové lízátko." pronesla jsem heslo, chrlič odskočil a pustil mě dovnitř. ,,Dobrý den, pane profesore." pozdravila jsem, a on se na mě otočil. ,,Copak potřebujete, Memory?" ,,V knihovně jsem nemohla najít ročenku z doby Pána zla, a madam Pinceová mě poslala za vámi." Brumbál se usmál. ,,Aha, však už bylo na čase." Povytáhla jsem obočí, ale to už přede mnou přistála kniha. Vzala jsem ji do ruky, a opravdu, byla to ta ročenka. ,,Děkuji." vyhrkla jsem, a spěchala rychle na kolej.
Zvědavě jsem ji otevřela a vyhledala stranu, kde byli zapsáni všichni obsolventi těchto ročníků. Tady je to.
Tom Rojvol Raddle
1983
Zmijozel
Byla tu i fotka. Musela jsem uznat, že nevypadal nejhůř. Vlastně vypadal hodně dobře. Musel být mezi děvčaty oblíbený. Ale kvůli němu tu nejsem.
Otočila jsem o dvě stránky dál a konečně našla to, co jsem hledala.
Katherine Annabeth Mary Rojvol Raddle
1984
Havraspár
Ty oči. Zářily radostí, kamarádstvím a neobvyklou chytrostí. Ale hlavně mi někoho připomínali. Ženu, kterou jsem si nevybavovala. Najednou mi na mysl přišla vzpomínka, o které jsem ani netušila, že ji mám.
Všechno bylo mlhavé, jen ty oči se na mě dívaly s něžností a láskou. ,,Miluji tě, holčičko. Miluji tě. Dej si pozor na svého strýčka. Bude tě chtít dostat. Ale ty jsi silnější. Věřím, že mě nezklameš, a dosáhneš toho, co jsem měla udělat já. Zasloužím si zemřít. Ale pro tebe to udělám ráda."
A já pochopila.