The Comeback CZ (Liam Payne)

Kapitola 1 - Probuzení

Kapitola 1 – Probouzení

Slyším neustálé pípání, stabilní a tlumené, ale jak čas plyne, pípání je najednou hlasitější a jasnější. Nemůžu otevřít oči a vážně se snažím, ale jsou tak těžké. Začínám, jsi být vědom svého těla a až teď mi dojde jak těžké je a vůbec se nemůžu pohnout. Je to, jako kdyby nade mnou bylo tisíc chlapů, uvězňují mě a připínají mě proti tomu měkkému povrchu. Kde jsem? Co se to děje? Mé zoufalství roste po vteřinách, ale potom přestane, když uslyším něco jiného a to způsobí zamrznutí mého těla.

Vzlykání.

Někdo tu vzlyká a ten člověk je blízko, to je jisté. Brečí ten člověk kvůli mně? Jsem mrtvý?

Ne!

Wow, dobře, očividně mrtvý nejsem. Věřím ti, můj vnitřní hlase. V každém případě, je tu někdo, kdo brečí, ale já stále nemůžu otevřít oči natož pohnout svým tělem. Snažím se, snažím se víc než kdy předtím, ale nic se neděje. Nevzdávám to. Nemůžu to vzdát. Musím se probudit.

Když konečně můžu otevřít oči, strašně to bolí. Všechno je tak jasné, že je musím znovu zavřít a tentokrát je pomalu opatrně otevřít. Mé okolí je bílé a neposkvrněné, a neznáme. Nepoznávám tohle místo, ale když se podívám napravo vidím zařízení, nemocniční zařízení. Rozhlédnu se po pokoji a vypadá to jako nemocniční pokoj, a já jsem pacient.

Znovu uslyším vzlykot a vzpomenu si, že jsem ho už předtím slyšel, tak se podívám nalevo a spatřím dívku. Ještě si nevšimla, že jsem se probudil a brečí. Má hnědé a chaotické kudrnaté vlasy s malými kudrlinkami. Všímám si jak je bledá, ale zakrývá si tvář, takže více říci nemohu. Je hubená, skoro jako kluk, než projde dospíváním. Je normálně oblečena, džíny, dlouhý a pohodlný krémový svetr a tenisky.

Vypadá obyčejně.

Ne!

Páni… můj vnitřní hlas je teď nějaký hlasitý.

Snažím se ji rozpoznat, ale nic mě nenapadá. Proč tu je a brečí? Neznám ji. Abych byl upřímný, ani nevím, proč tu jsem já. Počkat… Co se stalo? Jak jsem skončil v nemocnici? Co když jsem ztratil paměť?

Ne, já si něco pamatuji. Jmenuji se Liam Payne, je mi 19 a studuji letecké strojírenství, jsem z Wolverhamptonu a do Londýna jsem přijel kvůli univerzitě. Zayn Malik je můj nejlepší kamarád, se kterým společně chodíme do Queen Mary. Pamatuju si věci i tváře, ale nepamatuji si tuhle dívku. Je možné, že bych zapomněl jen ji? Jak je to možné?

Mé znepokojení ovlivní přístroje, protože pípání se zrychlí a zvýší se hlasitost a to upozorní tu dívku. Přestane brečet a cukne sebou, její ruka opouští její tvář a ona se na mě podívá, střetává se s mýma očima, které ji celou dobu zkoumaly. Její oči jsou zelené, tak zelené a orámované hustými, dlouhými a řasami. Její kůže je pokrytá znaménkami a je vážně bledá. Její oči jsou trochu divné, moc intenzivní, ve tvaru mandlí. Rozhodně bych neřekl, že je pěkná.

Sklapni, ona je nádherná!

Možná to je ten důvod, proč jsem v nemocnici… třeba to ani nemocnice není a jsem v azylu, protože jsem se zbláznil.

Ne, ale vážně, jak jsem tu skončil?

„Sakra, ty jsi vzhůru!“ pronese a já mrknu. Její hlas je tak jemný a příjemný, jako pohlazení. To mě překvapilo.

Říkal jsem to! Je nádherná, jako její hlas!

Ano, zbláznil jsem se.

Pokouším se mluvit, ale mé hrdlo je ochraptělé a bolí mě jen otevřít pusu. Ta dívka zrychlí, když si utírá slzy z jejích tváří. Vezme sklenici s brčkem z nočního stolku vedle mé postele a pomůže mi se napít, přitom zmáčkne signalizační tlačítko. Možná někoho volá.