The Comeback CZ (Liam Payne)

Kapitola 7 - Nevděčný

Kapitola 7 – Nevděčný

Mrknu a všechno se zaostří, ale nedává to žádný smysl. Mrkám rychleji, ale ten pohled je pořád stejný, lékaři a sestry kolem mého těla, křičí a pobíhají… možná pracují na mém těle? Cítím jako by mě to k tomu něco táhlo, ale ve stejnou chvíli cítím jako bych měl jít, jako bych sem už nepatřil…

Nicméně, dostanu se blíže a ztuhnu, protože to tělo, co mají na stole je mé. Vídal jsem svou tvář roky, myslím, že dokážu poznat sám sebe. To je můj obličej… totálně zničený, ale pořád je to můj obličej.

Nemůžu dýchat, nemůžu se pohnout, můžu jen vidět všechny ty hadičky a lékaře, s čímkoliv mohou, i defibrilátorem se snaží… mě… mě dostat zpátky?

Co se děje? Proč tohle vidím?

„Znovu!“ zakřičí zoufale lékař, tře o sebe obě destičky defibrilátoru, které poté přitlačí proti mému hrudníku. Mé tělo se nadzvedne, ale nic necítím. „Znovu!“ zakřičí ještě jednou, více naléhavě, a postup zopakuje. Ale ještě jednou, nic necítím.

To je mé tělo, ale já stojím tady. Jak to tohle vůbec možné? Proč nejsem ve svém těle?

Začnu vyšilovat, tohle mě děsí. Proč nefunguje to, co ti lékaři dělají? A ten přístroj přestane vřískat s konstantním tónem…

Počkat chvilku…

Ten stroj zobrazí zelenou čáru, žádný pohyb. Souvislé pípání beze změny… zvuk, který oznamuje, že tam není život. A ten přístroj je připojen k mému tělu.

Jsem mrtvý. A kurva, já jsem mrtvý!

Ne, já nemůžu být mrtvý. Jsem moc mladý. Co se děje? Prosím, pomozte mi někdo!

„Dělejte něco!“ zakřičím, ale nikdo mě neslyší a já cítím, jak mě nějaká síla odtahuje pryč, ale já nemůžu jít. Já nechci jít!

V místnosti cítím někoho dalšího, někoho kromě lékařů, a když zvednu svůj pohled, najdu kluka, možná v mém věku, světle hnědé vlasy a zelené oči, bledý jako sníh se zoufalým pohledem. Zírá do mých očí poté, co si prohlédne celou místnost.

Nevím, co dělám, ale zaskučím. „Pomoz mi.“

Ve vteřině přispěchá ke mně a chytne mě za zápěstí. „Ty neumíráš a já neodcházím!“ zařve a zatáhne mnou. Nevím, co dělá, ale strčí mě zpátky do mého těla a potom je všechno černé.

Vyskočím v posteli, moje srdce tluče v mém hrudníku a mé dýchání je těžké a oči otevřené dokořán. Klepu se, když se snažím vzpamatovat se. Byl to sen… nebo vzpomínka. Nevím. Byl to ten moment, který jsem byl mrtvý? Ty tři minuty, když to semnou ti lékaři vzdali? A kdo byl ten kluk? Byl to anděl, který byl seslán, aby mi pomohl?

O čem se mi to kruci zdá? No vážně, jak silné jsou ty léky, které mi dávají?

„Liame?“ zeptá se mě sladký hlas a já se otočím, abych našel mou matku s vystrašenýma očima upřenýma na mě. „Jsi v pořádku zlatíčko? Křičel jsi ‘pomozte mi,‘“ dodá a já mrknu.

„Jenom… jenom zlý sen, to je všechno mami.“ Řeknu jí a usměji se, čímž se ji snažím uklidnit. Už jsem ji stresoval dost.

Mamka už nespává na pohovce, chodí zpátky k tetě Mary, aby si obec odpočinula. Vypadá lépe, ale pořád unavené. Nechce se vrátit do Wolverhamptonu, dokud mě nepropustí, což by mělo být ve dvou dnech.