The Comeback CZ (Liam Payne)

Kapitola 5 - Sny

Kapitola 5 – Sny

Hlasitě se směje, popadá se za břicho, jak se válí na zádech, když odpočíváme na trávě a užíváme si letní den. Já se usmívám, fascinovaný tím,  jak se takhle směje, i když se směje mě a ne semnou. „To nedává smysl, ty idiote!“ řekne mi a já pokrčím rameny.

Jsme v parku potom, co jsme si šli dát naši oblíbenou zmrzlinu. Smetanovo-ostružinová, její nejoblíbenější. Čokoládovo-mátová pro mě. Doslova jsme nic nedělali, jen sledovali mraky, když začala hledat obrazce. Králičky, zmrzlinu, ruku… ale já jsem to vzal jinak. Začal jsem říkat velmi konkrétní věci, které spolu nesouvisely. 

„Ale notak, to úplně vypadá jako Abzorbaloff potom,  co sní paní Schmidtovou, tancující na We’re All In This Together. Jakto, že to nevidíš?“ zopakuji, přičemž odkazuji k epizodě Láska a Monstra z Pána Času, Muzikálu ze střední a naší učitelce na matiku ze střední.

„Jsi šílený! Vypadá to jako sedmikráska.“ Poví mi a já zaměřím pohled jinak, snažím se vidět, co vidí ona. Ale ne. Pořád vidím Abzorbaloff. 

„Nope, pleteš se. Vůbec to nevypadá jako květina. Cass, ty jsi slepá,“ znovu se zasměje a já vím, že by bylo milé prostě souhlasit s tím, co říká, ale moje tvrdohlavost a náhodnost vidět obrazce v mracích ji rozesmívají, takže pokračuju. Co na Cass miluji nejvíc, je její smích. Udělám cokoliv, abych ji rozesmál.

„Je to sedmikráska!“ zopakuje a posadí se rovně, poté mě uhodí do paže. 

„Oi!“ protestuji a přitom popadám její zápěstí. „Co se stalo s nenásilnou politikou?“                                 

„Povídáš nesmysly! To je sedmikráska!“ trvá na svém a pokouší se mě znovu uhodit, tak vezmu obě její zápěstí a přitáhnu si ji k sobě. Ztratí rovnováhu a přistane na mé hrudi, ale nepřestává semnou bojovat, takže se s ní převalím, uvězňuji ji mezi svým tělem a trávou. 

„Je to Abzorbaloff!“ zvolám a ona semnou zuřivě hýbe, snaží se uniknout.

„Sedmikráska!“ protestuje, pořád bojující se mnou, tak ji držím pevněji, dokud se nevzdá a přestane se hýbat. Ale potom se mé srdce zastaví, když zjistím, jak blízko jsme a jak jednoduché by bylo, se jen nahnout a políbit ji… jen ji ukázat jak se cítím. 

Začíná ztrácet úsměv, nejspíš přemýšlí, co se semnou děje a já chci něco udělat, ale někdo hodí míč naším směrem a přiběhne k nám velký zlatý retrívr. Prostě jen tak. Přetočím se zpátky a mrknu, zmatený na tři vteřiny než Cass znovu vybuchne smíchy. Podívám se na ni a všimnu si, že její vlasy jsou ještě rozcuchanější než obvykle, tentokrát na nich má i lístky a trávu a další věci co ten pes zanechal za sebou. Začnu se při pohledu na ni smát.

No, nebyla to nejlepší doba a já si nemyslím, že jsem ji to chtěl říct… Nikdy nebudu mít tu odvahu ji říct, co k ní cítím. Někdy se bojím, že bude moc pozdě, až se konečně rozhodnu přiznat své city. 

+ + + + +

Po tom snu se probudím s divným pocitem, knedlík v krku, který mi na konci říká, že je moc pozdě, ale moc pozdě na co? A proč mám tyhle sny s Cassidy? Tohle nejsou sny z budoucnosti, nýbrž z minulosti, kterou jsem nikdy neměl. Minulost s ní, ale já jsem ji nikdy před tím, než jsem se probral, neviděl.