Doctorova společnice

Začátek

Fuu, konečně přistáváme. Nesnáším letadla a navíc jsme měli několik turbulencí. Díky bohu za pevnou půdu pod nohami.

Londýn, můj nový život, můj nový začátek, nový začátek pro Mary Evansovou. Vždy jsem chtěla žít v Londýně, už od dětství... A toto přání se s roky jen prohlubovalo. A teď tu jsem, stojím tu jak trouba s taškou přes rameno a kufrem v ruce.
,,Mary! Jak dlouho budeš ještě civět před sebe?"
,,Už jdu, aby ses nezbláznila!"
No jo, co by to bylo za nový začátek bez nejky za zadkem. Vlastně to díky ní není 100% nový život, ale i tak jsem veškerou minulost nechala v NY.

Jdeme k našemu domku. No, náš domek to úplně není, pronajímame si to tu. A je velice malý, ale to nám stačí.
,,Páni, bude to tu skvělé!"
,,To určitě! Pojď, vybalíme si."

***
Když jsme si vybalili, Carol si šla lehnout. A já se rozhodla pro menší procházku po okolí. Když jsem vyšla začalo pršet, jaké to překvapení, takže jsem se vrátila pro deštník. A vydala jsem se do ulic, když v tom jsem uslyšela pro mne neznámý, zvláštní zvuk. Jako nějaký stroj. Ale v okolí jsem nic neviděla... Vydala jsem se tedy směrem odkud se zvuk ozval.

Zašla jsem do jedné zapadlejší uličky a tam stála stará, modrá policejní budka. Takovou jsem ještě nikdy neviděla. Ale to je blbost ne? Z ní zvuk vycházet nemohl, nebo mohl? V tom se dveře budky otevřely a z ní vyšel zvláštní mužíček. Měl modrý motýlek a hnědý oblek. A takto oblečen vyšel do deště jakoby vodu vůbec nevnímal.

,,Pane, vezměte si deštník nebo se nastydnete."
,,Co? Oh, ano, deštník nemám."
Co je to za podivína!? Co dělal v té budce!? Na bezdomovce nevypadá. Takto jsem se zamyslela a stále na něj nepřestala zírat.
,,Děje se něco?" Zeptal se s mírným úsměvem na rtech. Byl roztomilý. Ale to se říká snad o všech britech.
,,Ne, nic se neděje." usmála jsem se taky, on se usmál ještě víc a teprve teď jsem si uvědomila, že lije jako z konve a on tu stojí již kompletně promočený.

Přiskočila jsem k němu a dala mu nad hlavu deštník, to už ale nepomohlo.
,,Pojďte, jestli nechcete zápal plic tak se musíte dostat z toho mokrého obleku."
,,Dobrá, jenom to tu zamknu." prohlásil a zamkl malým klíčkem onu modrou budku. Asi má horečku, pomyslela jsem si, nebo je to cvok, ale nezvykle milý cvok, tak jsem ho stejně vzala k nám. Jsem šílená, já vím. Něco na něm mne uklidňovalo. Nezdál se mi zrovna nebezpečný. Jen doufám, že vůči němu nebude mít Carol nějaké výhrady.