The fateful school trip.

2. day

Následující den jsme se všichni probudili ve stejný čas jako předchozí den. Oblékli jsme se, umyli, najedli ze zásob a čekali, až učitel zadá úkoly.

Zůstali jsme ve stejných skupinkách, tudíž jsem se s Danielem zašila někde hlouběji do lesa, kde byla malá mýtinka, takže jsme si aspoň mohli papíry, knížky a všechny tyhle kraviny položit na pařezy usekaných stromů. 
Byla to příšerná nuda, ale užívala jsem si každou sekundu, už jen kvůli přítomnosti Daniela. Zrovna jsem byla uprostřed psaní nějaké poezie o tomhle blbém výletě, když promluvil. Nečekala jsem to, a pořádně jsem se lekla. 
"Promiň," zamumlal spěšně, "ale nebaví mě to... už jsem narýsoval většinu toho, co za dnešek musím, nenecháme toho?" 
"...Já jsem to nedopsala," zadívala jsem se ztrápeně do země, "musím tu básničku dopsat radši hned dneska."
"Rád ti pomůžu, i když mi zrovna tyhle věci moc nejdou," usmál se a dřepl si přímo ke mě. Tak blízko, že jsem cítila na tváři jeho teplý dech... "...jmenuje se Lonely day? Nevěděl jsem, že píšeš takhle tajemné básničky i o obyčejných věcech. Jsi úžasná." vytrhl mě ze snění a já jsem opět zčervenala. 
"Jmenuje se Lonely day z určitého důvodu. Když se podíváš kolem sebe, zjistíš, že kromě nás tu nikdo jiný není. Nikoho nevidíš, neslyšíš... slyšíš jen zvuky lesa, to je všechno." odpověděla jsem, jako by to mělo znít úplně normálně. Cítila jsem se trapně jakmile jsem zavřela pusu. Ale Daniel se na mě jen fascinovaně zadíval a pak se usmál. 
"Nash..." zamyslel se, "připomíná mi to písničku Lonely day, znáš ji?"
Zadívala jsem se rozpačitě do země. "Ta mě poněkud inspirovala také, vzpomněla jsem si na ni v noci a uvědomila jsem si, jak sami tady vlastně jsme."
Daniel vytáhl svůj již napůl vybitý telefon a pustil písničku, o které jsme se bavili. 

> SOAD - Lonely day 

Strnula jsem, když položil hrající telefon na pařez vedle nás. 
Znovu mě přepadl ten šíleně divný a děsivý pocit, který mám z tohoto výletu od začátku. Vzpomněla jsem si, jak daleko jsem od domova a jak dlouhý pobyt před námi ještě je. Jak jsem zamilovaná do Daniela a na všechno kolem toho. Ani jsem si to pořádně neuvědomila, když jsem se svezla na zem a ukápla mi první slza. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy Daniel znovu vyslovil mé jméno a vážně se na mě podíval. 
"Nash... Co je s tebou?"
Dlouhou dobu jsem mlčela, ale znenadání jsem na něj vychrlila všechno, co mě užíralo uvnitř. 
"Bojím se... mám z toho tady nepříjemný pocit, Danieli. Něco je tady špatně, nelíbí se mi to a chci domů. Vím, že zním jako malé dítě, ale věř mi, něco je sakra špatně!" plakala jsem a čekala, že nade mnou zakroutí hlavou a radši odejde pryč, za někým normálním. 
"Věřím ti. Asi na to nevypadám, ale i já se zajímám o takové věci a jsem citlivý vůči ostatním. Cítím z tebe to, že dokážeš cítit něco, co jiní ne. Jsi citlivá a věřím ti, že si nevymýšlíš ani nepřeháníš, vlastně... ti nějakým způsobem rozumím..."
Nemohla jsem přestat vzlykat. Linky z mých očí, které jsem si ráno téměř naslepo udělala se mi musely zaručeně roztéct po celém obličeji. 
Opřela jsem se o zem a zvedla se. Otočila jsem se k Danielovi zády a zadívala se do hlubokého lesa za mýtinkou. Vzlykla jsem znovu a ucítila jsem kolem mého těla Danielovy ruce. Strnula jsem opět a roztřásla jsem se. 
"Nash. Omlouvám se... omlouvám se, ale nedokážu tě vidět takto. Musím tě podržet. Neboj se. Přísahám ti, že to bude v pořádku. Všechno bude v pořádku," držel mě pevně kolem těla zezadu a tichým hlasem mi mluvil přímo do ucha. Pak mě otočil k sobě a dodal: "nedovolím, aby se ti něco stalo. Znám tě málo, ale fascinuješ mě zvláštním způsobem od první chvíle. Jel jsem tady nejen kvůli učení, ale hlavně kvůli tobě. Chtěl jsem tě vždycky víc poznat. Věděl jsem, že jsi jiná a toužil jsem ti rozumět... Byl jsem tak šťastný, když tvůj bratr dovolil, abychom byli spolu ve skupině, i když to nemusel udělat. Jsem tak rád, že s tebou můžu být sám. Jsem rád, že jsi mi to řekla. Slibuji ti teda tady a teď - všechno bude v pořádku. Chci tě chránit vždy, i kdyby..."