The fateful school trip.

1 day.

Následující ráno jsme se všichni plazili ven ze stanů, když nás učitel postupně probouzel. Čekal nás první den práce, která nám měla pomoct zlepšit si známku. 

Když jsme se konečně ve stanech nějakým způsobem oblékli, postupně jsme scházeli k malému potůčku, ve kterém jsme si opláchli tvář od zubní pasty.

Každý si vzal něco z našich zásob jídla a vody na snídani a následně začal učitel rozdělovat úkoly pro dnešní den. Byli jsme rozděleni do skupinek po 4 a následně spíše do dvojic, kde každý z nich měla na práci jinou část území. Měli jsme za úkol zmapovat určitou část lesa. Aby se nikdo z nás pokud možno neztratil, učitel rozmístil praporky, po kterých v tomto případě najdeme cestu zpět. 

Nechal Less, Jess Bena a Adame v jedné skupině a mě, Meg, Jasona a Daniela v druhé. Jason sice nebyl zároveň moc šťastný, že bude pracovat s Meg, ale trval na to, že já prostě MUSÍM být s Danielem. 
Zčervenala jsem ještě víc, když to Daniel s radostí přijal. Jason se na mě ztrápeně podíval a pak přesunul pohled na Meg, která se tvářila podobně. Jason moc neměl Meg v lásce, protože byl zkrátka stejný jako já a skoro nikomu dobrovolně nevěřil. 

Našim úkolem nebylo pouze zmapovat určité území lesa z hlediska geografie, ale také nám hodně mohlo zlepšit známku nějaké písemné zpracovaní, jako třeba popis každého dne, hodnocení, taky básně a podobně. 
Byla jsem rozrušená z Danielovy přítomnosti, takže jsem každou čáru na papíru musela gumovat a rýsovat znovu. 
Daniel se na mě několikrát podíval a usmál se. Všimla jsem si, že nejsem jediná, kdo má celý pogumovaný papír nejmíň stokrát. 
"Tohle nemá cenu, musí to stačit takhle." vyskočil najednou a zatvářil se uraženě. 
"Myslíš?" zeptala jsem se, protože jsem nedokázala v šoku nalézt lepší odpověď. 
"Musí. Líp to asi stejně nezvládnem," rozpačitě se na mě podíval a usmál, "chceš se vrátit do tábora?"
"Ani ne. Mohlo by to vypadat, že jsme pěkně líní a odflákli jsme to. Přece můžem dělat i něco jiného.. teda myslím jako psát básně, kreslit... nebo tak něco." 
"Vlastně," zamyslel se, "můžu zkusit něco nakreslit, ale psát moc dobře neumím."
"Já klidně něco napíšu," zčervenala jsem, "hodnocení dnešního dne, básničku, příběh, cokoliv."
Zasmál se.
A já se trapně podívala do země. 
"Jsi opravdu fajn holka, Nash. Doufám, že se poznáme víc." řekl najednou a já zvedla hlavu. Na jeho tváři zářil upřímný úsměv.
Usmála jsem se a pak sklonila hlavu k papíru, kde jsem se chystala něco napsat. 
"Pustím hudbu, chceš? Jsem si jistý, že se na písničce dohodneme. Myslím, že posloucháme podobnou hudbu, když jsem to sledoval včera večer." 
"Dobře... ale nemusíš si zbytečně vybíjet telefon, tady jak se ti vybije, jsi v háji."
"Vybíjí se mi rychle sám od sebe," zašklebil se, "takže když už ho mám, měl bych ho využít." 
Už mě nenechal promluvit a pár tahy na displeji vybral písničku. 
Tichým lesem se rozezněla hudba, která nebyla ani příliš nahlas. Ale tichostí v lese se její hlasitost ztrojnásobila. 

Lesem se rozezněla slova ze známé písničky We are od Hollywood Undead. Jediná kapela, která se mi vryla do srdce, přestože v písničkách je také rap. 

We are, we are, we are made from broken parts... 

Zhluboka jsem se nadechla čerstvého lesního vzduchu a zarazila se uprostřed výdechu, když někde blízko nás zapraskaly větve na zemi a ozval se šustot. Pohlédla jsem na Daniela a ten okamžitě zvedl hlavu. Pokrčil rameny, usmál se a sklonil se nad svůj papír, kde už měl načrtnutých pár čar. 

We are, we are, we are broken from the start... 

Zakroutila jsem nad sebou hlavou a vydechla vzduch, který jsem doteď zadržovala. Sklonila jsem se znovu nad svůj papír a začala psát.

Psala jsem automaticky vše, co mi přistálo v mysli a Daniel kreslil tak samo. Nemáme za sebou ani první den práce tady v lesích a...

...nepříjemně divný pocit v mé hlavě nechtěl zmizet...