The fateful school trip.

Here without you...

Tu noc jsem měla spánkovou paralýzu. 

Vzbudila jsem se uprostřed noci, nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem křičet. Probudila jsem se, protože mě ve snu pronásledovala jedna z těch zrůd. Ve chvíli, co na mě skočil jsem otevřela oči dokořán, ale nemohla jsem nic dělat. Nemohla jsem skoro ani dýchat. 

Shane se zavrtěl v posteli a pak se zprudka posadil. 

"Nash?" zeptal se a bez čekání na odpověď vyskočil z postele a vytáhl si jehly z rukou. 

Přiběhl k mému lůžku a opakovaně mačkal tlačítko k přivolání doktorů. Vše jsem vnímala, ale udělat jsem nemohla nic. 

Do pokoje vtrhl doktor a zdravotní bratr. Přiběhli ke mě a hned si uvědomili, co se se mnou děje. 

"Nash? Slyšíte mě?" zeptal se doktor. 

Nemohla jsem pohnout ani prstem. 

"Mrkněte, jestli mě vnímáte, prosím." 

Mrkla jsem. 

"Dobře. Uvolněte se co nejvíc, sledujte můj prst... Dobře. Uvolněte svaly, a zkuste začít pravidelně dýchat. Nic se neděje, Nash. Je to jen ve vaší hlavě..."

Poslechla jsem. Do 5 minut jsem byla 'vzhůru'. 

"Nash, už je to v pořádku. Se vším vám pomůže psychiatr, bude to dobrý." řekl zdravotní bratr.  "Posaďte se na postel, dám vám vodu." 

Nuceně jsem se usmála. Byla jsem zpocená, unavená, vyčerpaná a smutná. A vyděšená. Neřekla jsem nic. Usmála jsem se, jak nejlépe jsem mohla. 

Když doktoři opustili pokoj, zůstala jsem sedět na posteli. Osvěcovalo mě mírné světlo měsíce. Shane si nešel lehnout k sobě. Zůstal sedět u mě na posteli. 

"Proboha... Jsi v pořádku...?" zeptal se, koukajíc do země. 

"Ne... A žádný psychiatr mi nemůže pomoct, to snad víme všichni..." řekla jsem upřímně. 

Neřekl nic. Posunul se a pevně mě objal. 

Chvíli jsem se ani nepohla, ale pak jsem nejistě ovinula ruce kolem jeho těla. Cítit něčí teplo bylo uklidňující. Začala jsem vzlykat. Shane mě stiskl ještě pevněji a hladil mě po zádech. 

"Nenechám tě v tom, Nash..." zašeptal a já jen popotáhla. 

Asi za hodinu přišel do pokoje doktor znovu. Kývla jsem, když se mě zeptal, jestli se cítím lépe. 

"A Shane, vaše ruce. Musíme zavést ty jehly zpět." pohlédl na mě, mrkl, zvedl se a lehl si k sobě na postel. 

-----

Ráno jsem se vzbudila s příšernou bolestí hlavy. A otřesným pocitem. 

Do pokoje za pár minut po mém probuzení vtrhl ten zdravotní bratr. 

"Dobré ráno, Shane a Nash. Jste oba v pořádku? Byla to trochu rušná noc..." 

"Myslím, že to není ničí chyba." zamumlal Shane a díval se do okna za mnou. 

"To bych si samozřejmě nikdy ani nemyslel." řekl provinile bratr. "Jinak, Shane, vás pustíme do týdne a Nash do pár dní. Nash tu musí zůstat už hlavně kvůli psychiatra." 

Zavrtěla jsem se v posteli a posadila se. Pohlédla jsem na zdravotního bratra a pousmála se. 

Vzala jsem do ruky mobil a podívala se na displej. 

Nic.

Už několik dní mi od Daniela nepřišla ani jediná zpráva, ani jediný hovor, nic. 

Rozhodla jsem se mu zavolat.