The fateful school trip.

Station.

"Slečno?" někdo se jemně dotkl mého ramena, "probuďte se, jsme na stanici." 

Omámeně jsem otevřela oči a odlepila hlavu od okna auta. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem a co se děje. A okamžitě jsem si přála, abych se raději probudila doma ve své posteli a celé tohle byla jen odporná noční můra. 

Jenže to tak nebylo. Probudila jsem se v autě toho muže s Davidem, který také spal, opřený o mě. 

Daniel mi pomohl vylézt z auta a opatrně probudil i Davida. 

Pomalu jsme všichni kráčeli ke dveřím do policejní stanice. Ten muž, který nám pomohl šel mlčky vedle nás. Otevřel nám dveře a my vešli dovnitř. 

Jakmile jsme vešli, všichni, co seděli uvnitř ať už z jakéhokoliv důvodu, na nás upřeli zrak. Přejela jsem všechny pohledem, a najednou jsem se zarazila. 

Muž, který seděl na jedné z lavic. Toho muže jsem znala. 

Náš učitel. 

Zarazil se a vykulil oči. Zvedl se z lavice a chvíli stál ve skrčené pozici, jako by nevěděl jestli jít, nebo si sednout zpět. Zíral na nás a my na něj. Pak se rozběhl. 

"Nash... Daniel." řekl a silně nás objal. 

Pevně nás držel a vzlykal do mých vlasů. "Nash...Daniel." zopakoval znovu. 

Omámeně jsem se ho držela a ani jsem nejdříve nezaregistrovala, že mi z očí teče proud slz. Učitel se od nás odtáhl a vzal můj obličej do rukou. 

"Nash... To jsou všichni...?" zeptal se rozechvělým hlasem. 

Chvíli jsem mlčela a zírala do země, nechajíc mé slzy kapat na zem. "Ano." řekla jsem nakonec. Ale pak jsem se zarazila. 

"Ben..." řekla jsem, "nevíme, kde je Ben. Oddělil se od nás a neviděli jsme ho od té doby." 

Učitel se chystal něco říct, ale přiběhli k nám dva policejní důstojníci s vyděšeným pohledem ve tváři. Jeden byl starší a druhý vypadal sotva o pár let starší než my. 

"Pane, jsou to vaši studenti?!" vyhrkl ten mladý. 

"Ano..."

"... Bylo nás 9. 9... Ale už jsme jen my." řekl Daniel tichým hlasem, zírajíc do země. 

Oba policisté sebou viditelně trhli. Starší policista vytáhl vysílačku. 

"019ko, 146ko a 174ko, slyšíme se? P...přeživší studenti právě dojeli na stanici, ostatní jsou mrtví a jeden se stále pohřešuje." řekl. 

"Tady 174ka, je tady příliš náročný terén, bude chvíli trvat než se někam dostaneme. Rozumím hlášení a informuji ostatní hlídky." 

Policista schoval vysílačku a podíval se na nás. "Mrzí mě... že jsme nedokázali zasáhnout včas. Váš učitel udělal vše co bylo v jeho silách, věřte tomu..."

"Já vím," hlesla jsem, "kvůli tomu terénu byste pravděpodobně nezasáhli ani tak včas..." blekotala jsem dál. 

"Kdo je ten chlapec?" učitel pokynul hlavou směrem k Davidovi, který seděl na lavičce s mužem, který nás přivezl a kopal nohama. 

"David. Potkali jsme v lesích jeho a jeho tátu. Zachránil mi život a sám zemřel..." polkla jsem slzy, "a říkal, že jeho ženu zabili ty stvůry už předtím." 

"Jak se jmenoval jeho otec?" zeptal se policista. 

"Charlie." odpověděla jsem. 

"Děkuji. Odvedeme si toho chlapce a pokusíme se kontaktovat nějaké jeho příbuzné. Dáme vám vědět, co zjistíme."