Večer přišel rychleji, než jsem čekala. Asi to bylo tím, jak byla cesta dlouhá. Měli jsme ještě volno, tak jsem po zbytek odpoledne seděla s Meg ve stanu a nebo jsem se připlazila k Jasonovi.
Všichni jsme seděli na dřevěných polenech, které nám teď sloužily jako lavička kolem ohně. Na naší škole bylo zvykem často zpívat, údajně to mělo upevnit vztahy mezi námi a zároveň to mělo přinášet duševní klid a pohodu. A jelikož ten divný pocit nemizel a spíš každou hodinou více rostl ať jsem se ho snažila zahnat sebevíc, byla jsem šťastná, že si Ben přitáhl kytaru.
Jak jsem zjistila, Jason už mu předem nařídil, aby zahrál 'naši písničku'.
Byla to písnička, která mi neskutečně připomínala Jasona a jemu zase mě. Všechny ty roky, které jsme strávili společně se nám vybavily.
Už od malička jsem Jasona milovala víc než cokoliv na světě. Byl o rok starší než já a měl velmi ochranitelskou povahu. Chránil mě vždy před všemi a před vším, co by mi mohlo ublížit. Vždycky říkal, že neexistuje nic a nikdo, koho by miloval více než mě, a že mě bude vždy chránit, i kdyby to mělo jeho stát život.
Věděla jsem, že Jason by udělal cokoliv, jen pro moje štěstí a přesně tak jsem to měla i já.
A když teď na tohle všechno myslím, nedokážu udržet slzy.
Jakmile Ben zabrnkal první tóny písničky 'Here without you', začala jsem nekontrolovatelně plakat.
Nikdy jsme ani jeden nepřemýšleli nad tím, proč zrovna tahle písnička je naše. A nechtělo se mi nad tím přemýšlet ani teď.
Opřela jsem se o Jasonovo rameno a nechala slzy volně stékat po mých tvářích.
Venku už bylo velmi chladno, tak jsem se zabalila do deky, kterou jak jsem zjistila, Jason přibalil do batohu.
Ben měl nádherný hlas a nikdo z nás ho nechtěl přerušovat a já s Jasonem obzvláště ne u téhle písničky.
Když skončil, pohlédla jsem na Meg schoulenou vedle mě. Usmála se a pohlédla na Bena s Adamem, kteří teď zuřivě debatovali, co se bude zpívat.
"Kluci, co Never too late?" zeptala se.
Meg poslouchala stejnou hudbu jako já a kapelu TDG jsme milovaly. Meg měla nejradši písničku I hate everything about you a já právě Never too late.
Ben začal hrát a my začali zpívat, kromě Less, Jess a... Daniela. U Less a Jess jsem pochopila, že to není nic pro ně a u Daniela jsem posoudila, že písničku asi ani nezná.
The world we knew won't come back,The time we've lost can't get back,The life we had won't be ours again...
Ben hrál ještě hodně písniček, a většina byly školní, které jsme znali všichni. Nakonec ale vystřelil ze svého místa na lavičce, čímž nás skoro všechny vyděsil k smrti a spustil: "Hej všichni, myslím, že je teď dobrá příležitost zazpívat si písničku, kterou mám připravenou už docela dlouho," zahrál začátek na kytaru, "poznává to někdo?"
"Green day!" vykřikla jsem, až sebou Leslie trhla a pak se nad sebou sama zasmála.
"No jasně, ještě abys ty nevěděla," mrknul na mě Ben se smíchem, "a song?"
"Wake me up when September ends," sklopila jsem pohled, "jedna z mojich oblíbených."
"Kde jsi na tohle přišel, myslela jsem, že tohle neposloucháš."
"Myslet znamená vědět CO?" zasmál se Ben a pak zvážněl, "asi to neznáte všichni, ale většina hádám ano, tak se ke mě pokuste připojit."
Jakmile Ben začal hrát známou melodii emotivní písničky, rozhodla jsem se rozhodně přidat. Ta písnička byla tak smutná, ale zároveň strašně krásná a měla v sobě něco, co ve mě vyvolávalo šílenou nostalgii. Ale nemohla jsem přijít, čeho se ten pocit týkal. Písnička byla dost stará, ale nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem ji tak často slýchala.
Here comes the rain again
Falling from the stars
Drenched in my pain again
Becoming who we are...
As my memory rests
But never forgets what I lost
Wake me up when September ends...
Summer has come and passed
The innocent can never last
Wake me up when September ends...
Ring out the bells again
Like we did when spring began
Wake me up when September ends...
V závěru písničky mě něco přinutilo pohlédnout na Daniela. Záře ohně se mu odrážela v brýlích a jeho tmavé vlasy mírně vyčesané nahoru se leskly.
Překvapilo mě, že taky zpíval. Nebo si spíš jen snažil zpívat slova s námi.
Přestala jsem zpívat, zahleděla se na něj a zmlkla. Myslela jsem, že se na mě nedívá, ale když zmlkl taky, přesvědčilo mě to o opaku.
Přestali jsme zpívat a jen na sebe němě zírali. A mě připadalo, jako by se svět kolem úplně zastavil. Slyšela jsem písničku jakoby z veliké dálky, šum lesa utichl, oheň přestal plápolat tak silně a dokonce i chlad z mého těla zmizel. Jako by existoval jen Daniel a já. Seděl přímo naproti mě na lavičce a znenadání se usmál. Myslela jsem, že to může být na kohokoli, ale on hleděl přímo na mě. Přímo do mých očí.
Písnička skončila, Ben dohrál poslední tóny na kytaru a to mě donutilo se probrat. Zamrkala jsem a otřásla se zimou. Oheň znovu plápolal vysoko a šum lesa se ozýval na míle daleko. A taky jsem si uvědomila jednu věc...
... teď vím, která písnička mi bude vždy připomínat Daniela.
ČTEŠ
The fateful school trip.
TerrorMěl to být obyčejný školní výlet za účelem co nejlépe poznat přírodu a její krásu. Všichni ale brzy po příchodu do vysokohorských lesů zjistí, že nebudou muset čelit pouze silným přírodním podmínkám jako je noční chlad, déšť, nebo vítr, ale i něčemu...
