The fateful school trip.

David.

Už dávno se setmělo. 

Byli jsme oba k smrti vyčerpaní. 

A začínalo se strašně ochlazovat. 

Šli jsme pořád dál, ale všechno se zdálo být identické. Samé stromy, a nikde nic. 

"Možná bysme se měli vrátit kudy jsme přišli..." řekla jsem unaveně. 

"Já nevím..." zaúpěl Daniel. "všechno kurva vypadá stejně. Nevím kde jsme." 

"Taky nevím kde jsme. Pravděpodobně nikdo neví, kde jsme." 

Svezla jsem se na kolena a zírala do země. Jehličí mě bodalo. Daniel se svezl vedle mě a položil mi soucitně ruku mezi lopatky. 

"Nash." spustil, "zvládneme to, slyšíš?" 

"Jason." zašeptala jsem se sklopeným pohledem. "Kéž by tu byl taky Jason." vzlykla jsem. 

Za námi se ozvaly kroky. Ztuhla mi krev v žilách. Já ani Daniel jsme se neodvážili pohnout. Ozvalo se cvaknutí, které nevěstilo nic dobrého. 

"Dejte ruce za hlavu a otočte se ke mě." řekl nějaký hlas. 

Udělali jsme přesně, co chtěl. Před námi stál nějaký muž a za ním se krčil malý chlapec. Muž měl na sobě klasickou sportovní bundu, tašku přehozenou přes rameno, vojenské kalhoty a kanady. Malý chlapec, kterému mohlo být nanejvýš 10 byl oblečený podobně. Měl typické oblečení pro tůry. Jeho černé vlasy mu padaly do obličeje. Nejspíš měl tmavě hnědé oči, ale to jsem v tom šeru nemohla určit. Muž, nejspíš jeho táta na nás mířil velkou puškou a nedůvěřivě se na nás díval. Pak se ale jeho pohled změnil v lítostivý. Dal pušku pryč.

"Mladí... ten tábor musel být váš." zamyslel se, "našli jsme tábor, když jsme se snažili dostat na hlavní silnici, co tady vede. Ale zase jsme sešli z cesty. Jmenuji se Charlie a tohle je můj syn, David." podal nám oběma ruku.

"Já jsem Daniel a tohle je Nash. Pravda, byli jsme tady na geografickém výletě. Dvě z nás se pak ztratili, a našli jsme je..." nedopověděl Daniel.

"...Mrtvé? Potkali jste ta monstra taky, viďte?" dokončil to za něj Charlie. 

"Ano... Oni..." polkl. 

"Kolik vás bylo?" zašeptal se sklopeným pohledem. 

"8, s učitelem 9." 

"Učitel se vydal sám na hlavní silnici hledat pomoc. Ale to už je delší doba. Nejspíš... nemáme vůbec pojem o čase." svěřila jsem se. 

"My jsme tu už delší dobu taky," potvrdil. "Přijeli jsme v sobotu."

"My jsme tady od pondělí."

"Kde jsou ti ostatní? Jsou všichni... mrtví?"

"Všichni jsou mrtví. Kromě jednoho, který se od nás odpojil. Od té doby jsme ho neviděli." 

"Moje žena..." Charlie se dlouze odmlčel a hleděl do země. "Zabili mi ženu."

"A mi bratra." odpověděla jsem s pohledem upřeným někam do dáli. Charlie sebou trhnul. "Mezi mými přáteli byl i můj bratr."

Všichni jsme nějakou dobu mlčeli. 

"Našli jsme jejich dům. Vzali jsme odtamtud nějaké zbraně. A viděli jsme plno mrtvol." řekl Daniel zničehonic a protnul tak nepříjemné ticho, však ještě nepříjemnější větou. 

"Ta těla byla k nerozeznání," pošeptala jsem tak, aby to neslyšel jeho malý syn. "A měli tam kýble plné orgánů. Nechci něco zlého přivolat, ale obávám se, že to konzumují."