The fateful school trip.

The car.

Šli jsme nekonečně dlouho, a mysleli si, že se nikdy nedostaneme z těchto prokletých lesů ven. 

Když najednou se před námi zjevilo něco známého. 

Byly to naše stany, roztrhané, zničené, věci všude poházené... Ale bylo to tam. Náš tábor. 

"Danieli..." zašeptala jsem se slzami v očích. 

"Dolů. Tam, kudy šel učitel. Musíme jít dolů," řekl Daniel, téměř bez dechu. "Pojďme se napít, umírám žízní." 

Sešli jsme k potůčku, kde jsme se umývali na začátku výletu. Když jsme ještě byli všichni spolu.

Naživu. 

Chrstla jsem si do obličeje plnou hrst ledové vody. Mé vlasy byly vlhké a slepené krví, stejně jako Danielovy. Naše oblečení bylo krví prosáklé taktéž. 

"Davide, napij se." 

Namočila jsem si ruce do ledové vody znovu, a otřela mu obličej. Pak jsem ho vzala za ruku, počkala na Daniela a vydali jsme se směrem dolů, s doufáním, že brzy uvidíme cestu. 

Asi po hodině chůze jsme ji zahlédli. Byla tam. Cesta. I když jsme byli slabí, unavení a naprosto vyčerpaní, rozběhli jsme se. 

"Proboha..." hlesl Daniel. 

"Konečně... cesta." 

Vydali jsme se podél cesty směrem dolů, dál, co nejdál od lesů. Cestou, kterou zcela jistě šel náš učitel. 

David nemotorně belhal vedle mě. Zastavila jsem se a dřepla jsem si před něj. 

"Zlatíčko, jsi unavený? Pojď, ponesu tě." řekla jsem soucitně a pohladila dítě po tváři. 

"Nechci dělat problémy." zadíval se do země. 

"Ale prosím tě, to nic. Pojď, vezmu tě." usmála jsem se a vzala ho do náruče. Obmotal si kolem mě nohy a rukama mě objal kolem krku. Unaveně položil hlavu na moje ramena. Zanedlouho začal pravidelně oddechovat. 

"Nemůžu tomu uvěřit... Ničemu... Prostě nemůžu." řekl Daniel. 

"Já taky ne... Nevím, co bude s mým životem. Dokážeme vůbec dojít někam... do civilizace?" řekl jsem vyčerpaně. 

"Samozřejmě, že ano. Došli jsme tak daleko... Dokázali jsme to, Nash..." 

"Danieli, jsem unavená." řekla jsem a svezla se na kolena i s Davidem v náručí. Pořád klidně spal. "Já už opravdu nemůžu jít dál. Motá se mi hlava..." 

"Zlato, no tak, vydrž. Už brzy-" zasekl se, a oba jsme se podívali směrem, kterým přicházel krásný zvuk. 

Byl to zvuk jedoucího auta. 

Daniel vyskočil a začal zběsile mávat uprostřed cesty. Já se snažila udržet při vědomí, ale před očima se mi vše rozmazávalo. Byla jsem úplně vyčerpaná, dehydrovaná a v šoku. 

Auto s prudkým smykem zastavilo. Vyběhl z něj muž, kterému mohlo být kolem 30 let. 

"Co se proboha stalo?! Jste v pořádku? Pojďte, pojďte sem, odvezu vás hned do nemocnice!" zděsil se. "Slečno? Slečno, slyšíte mě?" 

"Vezměte nás na policii, prosím." řekl Daniel se sklopeným pohledem. 

"Vzadu v autě mám několik lahví s vodou, musíte se napít. Pomozte mi naložit vaši přítelkyni a to dítě. Vezmu vás na policii." 

Klečela jsem na zemi a opírala se o Davidovu hlavičku. Měla jsem zavřené oči a vnímala jen z poloviny. Nedokázala jsem oči otevřít, ale slyšela jsem útržky rozhovorů Davida a toho muže. Zanedlouho jsem ucítila pod svým tělem pohodlnou sedačku auta. Svezla jsem se a hlavou se opírala o okno. Věděla jsem, že Daniel si sedl vedle řidiče a David sedí vedle mě. Pravděpodobně stále spící. 

"Co se tam stalo, panebože..." slyšela jsem toho muže. 

"Nevěřil byste tomu, pane..." odpověděl Daniel. 

"Nebojte se, bude to v pořádku." 

"Prosím, jen nás vezměte na policii."

"Jsme na cestě." slyšela jsem ještě říct toho muže. "Slečno, slyšíte mě? Budete v pořádku. Všechno bude v pořádku." 

Byl to hlas toho muže. 

Ale v mé mysli...

"Zlatíčko, budeš v pořádku. Všechno bude v pořádku." 

...se ozval hlas mého bratra.