Želes

Kapitola 1

„Dívejte se, fotografujte a obdivujte, užívejte si krás Pralesa a ničeho se nebojte. Správa Želesa se zaručuje za Vaši bezpečnost. Přejeme vám příjemnou cestu!" (z reklamního prospektu Správy pralesa)

„Kdo se bojí, nesmí do lesa, nátoš do Želesa, chacha!" rozesmála se svým vysokým hlasem paní Jaksche, asi šedesátiletá babizna s vrásčitou poďobanou tváří, obřími brýlemi a drdolem mastných šedivých vlasů.

Že se svému nepodařenému vtipu smála sama, jí očividně nevadilo. Její bílý průvodcovský stejnokroj se natřásal i s rudými větvemi uprostřed zeleného trojúhelníku, oficiálního znaku pralesa, který každý průvodce nosil vyšitý na rukávu a na hrudi košile. Pokud jsem si dobře všiml, ty větve vyrůstaly z něčeho kovového, snad z kovadliny.

Jak příznačné...

Exkurzi do Želesa jsem vyhrál společně s Adamem, kamarádem ze školy. Stačilo jen správně odpovědět na nějakou praštěnou otázku jedné příšerné rádiové stanice, a mít trochu štěstí při losování výherců. Jenže štěstí bývá vrtkavé...

Nás opustilo hned poté, co jsme vystoupili ze vznášedla hromadné dopravy pravidelné linky Nolomouc – Studénka. Studénka je jedním ze čtyř míst, kudy lze vstoupit do Želesa, dalšími jsou Bukovec, Polom a Ustroň. Samotný les se tyčí k nebi kilometr za městem jako neprostupná kovová bariéra, a v jeho chladném stínu se krčí dvacetimetrová prosklená konstrukce terminálu Želes - Západ. Futuristická kupole, vyprojektovaná nějakým japonským architektem, tvoří střechu vstupní haly, do níž se vchází třemi točitými dveřmi.

Vstoupili jsme dovnitř těmi prostředními a hned nás pohltil typický turistický ruch. U stropu visely železné traverzy s obrovským nápisem ŽELES, vlevo i vpravo obléhaly davy lidí stánky se suvenýry, prospekty a holografickými pohlednicemi, několik šťastlivců stálo ve frontě u pokladen, stěny haly zdobily projekce pralesa a reklamní poutače firem nabízejících exkurze za nízké ceny.

„S NÁMI ŽELES ZA MÁLO PENĚZ!" hlásal ten největší. Ale já věděl, že neříká tak docela pravdu. Návštěva Želesa je pěkně mastná, vyjde na 599 českých eur pro jednu dospělou osobu, a to je cena mimo hlavní sezónu...

Uprostřed haly nás už vyhlížela průvodkyně přidělená Správou pralesa, paní s nějakým cizokrajným příjmením, kterou jsme okamžitě překřtili na Jaksche.

Taková smůla!

Zatímco my vyfasovali fůrii neovládající spisovnou češtinu, a možná dokonce původem Rakušanku, skupinku turistů před námi si řadila k odchodu štíhlá dívka sotva starší než já! I ona byla oblečená v bílých kalhotách a lehké košili s límcem, jen na rozdíl od Jaksche neměla na hlavě odpudivý drdol, ale sportovní baseballovou čepičku. Dlouhé medové vlasy jí splývaly na záda až k téměř pasu, krátkou nezbednou ofinu na čele marně krotil lem čepičky. Právě něco vykládala, pak ukázala směrem k východu z haly a turisté ji následovali ven.

Lítostivě jsem ji pozoroval přes skleněnou stěnu.

S tou by byla celá exkurze mnohem zábavnější! Pech je zkrátka pech...

Paní Jaksche nás mezitím zavedla k trojrozměrné mapě Pralesa. Dotkla se ovládání a příjemný počítačový hlas spustil: „Na mapě vypadá prales jako téměř dokonale pravidelný trojúhelník se stranou dlouhou osmdesát pět kilometrů a s vrcholy ve Wodzislawi, Hranicích u Želesa a Skalitém. V jeho severní části se rozkládá zalesněná rovina s mnoha jezery, z nichž to největší, Černé, vzniklo propadem podloží bývalé černouhelné pánve. Dosud se nikomu nepodařilo změřit jeho hloubku, některé opatrné odhady hovoří o šesti stech až tisíci metrech. Samotné jezero je sladkovodní, lehce alkalické, a našly v něm útočiště zajímavé druhy ryb. Mezi nejvzácnější patří osmimetrový žralok fosforečný a stokilová síroštika dvouhlavá.