Želes

Kapitola 2

3. října 2242: Do pralesa jsme vstoupili v 6:07 na 49°47'12'' severní šířky, v místě, které jsem objevil před čtyřmi lety. Je nás celkem sedm: já, Purket, Baranowski, Kopp, Naďa, Bílek a RX12, umělá inteligence z firmy Redstone, sponzora výpravy. Každý z nás má svůj úkol. Bílek je technik a dohlíží na RX12. Purket je fyzik a má na starosti všechny přístroje a navigaci. Baranowski je biolog jako já a bude sbírat vzorky železoflóry a fauny. Naďa je chemička a psycholožka, zabývá se vlivem Želesa na zdraví člověka. Koppa neznám, ale prý je to špičkový inženýr. Bude testovat nějaké hypotézy o čase a gravitaci. No a na mých bedrech leží organizace celé výpravy. Pokud budou okolnosti příznivé, pokusím se zjistit co nejvíc o součinnosti jednotlivých zón pralesa. Od minulé expedice jsem pojal podezření, že některé zdánlivě náhodné jevy jsou ve skutečnosti nějakým způsobem řízeny... (deník Jana Rajdla)

Jedna z legend kolujících o Želese se týká Železníka, tedy Železného muže...

Kdysi dávno, za mnoha vysokými pecemi a věžemi uhelných dolů, ztratil jeden obchodník během noční bouře cestu a omylem vstoupil do Železného lesa. Prodíral se načervenalým houštím a vysokou trávou, brodil strouhami těžké kalné vody, přelézal skály a kamení, a přitom mu na kůži ulpívala drobná zrnka železa. Vzduch, který vdechoval, se mu usazoval v plících a z nich se krví dostával do všech částí těla, voda, kterou pil, mu plnila kovem žaludek i střeva, jídlo, které polykal, jej tížilo v jícnu.

Obchodník bloudil lesem mnoho dní a nocí, jeho nohy byly stále těžší, a myšlenky černější. Ostré větve a skály mu dávno roztrhaly šaty na cáry, a pod nimi se leskla jeho nová kůže, ocelově šedá pod hadry, červeně rezavá na holých místech.

Když mu cestu údolím přehradil horský hřeben, stěží se únavou vlekl vpřed. Přesto na kopec z posledních sil vyšplhal. Věřil, že na druhé straně hor konečně spatří obyčejný les, louky a silnice, zkrátka území obydlené lidmi. Jeho zklamání však nemohlo být větší. Až k obzoru se táhla jednotvárná, ocelově šedá džungle Želesa...

Vyčerpání a ztráta nadějí jej definitivně přemohly. Bezvládně klesl na široký balvan. Jakmile se dotkl kamene celým svým ztrápeným tělem, proměnily se v kov nejprve jeho nohy, pak obě paže, hlava a zbytek trupu. Krev v žilách se zastavila, ztuhla jako led, a úplně nakonec se proměnilo v kus železa i jeho srdce...

Muž pochopil, že se do svého domova už nikdy nevrátí. V zoufalství zaryl kovové prsty do kamene a vyrval z něj kus železné rudy. Tu rudu chvíli hnětl v hranaté dlani, dokud neměla tvar malého ptáčka s šedým zobáčkem, rudými křídly a s bílým křemenným proužkem na hlavě.

„Leť do mé vesnice, k mé milé, a řekni jí, že jsem zůstal zde, v Želese," řekl železný muž a vypustil kolibříka do vzduchu. „A že tu navěky zůstanu..."

Kolibřík zatřepal křídly a byl pryč.

Železný muž zaťal do kamene druhou dlaň a vytáhl hroudu rudy dvakrát větší než předtím. Chvíli ji tvaroval studenými kovovými prsty, dokud se z ní nevyklubal načervenalý tvor podobný zajíci s dlouhýma zadníma nohama a zplihlými slechy. Železný muž postavil zajíce jemně na zem. „Běž k mé milé a řekni jí, ať pro mě nepláče a že jsem ji miloval víc než sebe samého."

Plácl zajíce po zadku a ten byl pryč.

Železný muž ponořil do kamene obě dlaně, vytrhl z něj kus rudy o velikosti dítěte a začal jej tlouct, rovnat a ohýbat. Den a noc trvalo, než byl se svým posledním dílem spokojen, a nad ránem stál před ním malý hezký hoch, ve slunečních paprscích zářivější než zrcadlo.