Želes

Kapitola 10

5. října 2242, 17:24, 3542 m.h.p.: Odhaduji, že zóna N je za námi. Zpomalujeme, ale stále držíme kurz na Černé jezero. Ještěže máme bóje, bez nich bychom beznadějně bloudili. V lese všechno žije, mění se ze dne na den... Prošli jsme Betonovou alejí a kolem Zinkoplotu. Ten nás pořádně vylekal, když nás na chvíli obklíčil. Unikli jsme mu jen o vlásek. Pro jistotu jsem aktivoval paralyzér. Druhý mám doma, schovávám ho pro Jolanu. Mám takové tušení, že jednou nastoupí ke Správě pralesa, a mohl by se jí hodit... Poslední hodiny myslím jen na ni. Nikdy jsem jí neřekl, jak ji mám rád. Je jedinou blízkou osobou, která mi zůstala po smrti mé ženy. (deník Jana Rajdla)

Za dveřmi byly úplně obyčejné schody pokryté žlutým linoleem. Vystoupali jsme do patra, kde schodiště končilo výtahovou šachtou. Jiný východ tu nebyl, kromě větracího otvoru širokého tak pro kočku.

Nebo trpaslíka...

„A teď, babo, raď," vyklouzlo mi z úst.

Jolana na mě vrhla výhružný pohled.

Rozesmál jsem se. „To nebylo na tebe, hehehe..."

„Chceš ještě jednu bouli, na čele?"

„Ne," připustil jsem a zmáčkl červené tlačítko výtahu.

Ozvalo se zahučení, výtah se rozjel.

„Ono to funguje!" užasl jsem.

Následovalo cinknutí a dveře klece se samočinně otevřely. Interiér výtahu obsahoval šedou podlahu, kulaté světlo na stropě a ovládací panel. V podstatě to mohl být typický panelákový výtah, jakých jsou na sídlištích tisíce.

„Nechceš si to ještě rozmyslet?" zeptala se nejistě Jolana.

„A máme jinou možnost?"

„Co když zrovna vypadne proud a my v něm zůstaneme viset?"

To už jsem vstupoval do výtahu. „Tak si zavoláme opraváře..."

♦

Dveře se za námi zavřely. Otočil jsem se k ovládacím tlačítkům. Tlačítek bylo sedm. Ohromením jsem ztuhnul. Místo pater byly u tlačítek slova, a to v tomto pořadí:

1-před 3 dny

2-předevčírem

3-včera

4-dnes

5-zítra

6-pozítří

7-za 3 dny.

„Tenhle výtah nejede do nějakého místa, ale do určitého času!" vydechla Jolana.

„Pěkně ubohý vtip... Kam teda pojedeme?"

„To bych taky ráda věděla."

„Do minulosti nechci," řekl jsem. „Musel bych prožít poslední dny znovu a na to nemám ani trochu chuť."

„Tak zmáčkni budoucnost," navrhla.

„Jenže nevíme, co nás tam čeká. Jistota je jistota..." Položil jsem ukazováček na čtyřku. „Stejně se to nerozjede," řekl jsem a zatlačil.

A výtah se s vrčením rozjel.

♦

Výtah se rozjel, ale jestli nahoru nebo dolů, to jsem nedokázal posoudit. Přesto jsem jasně cítil, že jedeme. Jednu chvíli mi dokonce připadalo, že se pohybujeme vodorovně, což je samozřejmě ve svislých výtahových šachtách nemožné.