Želes

Kapitola 9

5. října 2242, 13:37, 2764 m.h.p.: Smolný den pokračuje. Purket si pořezal nohu o Pilovník zlatitý a nestačí našemu tempu. Musíme ho podpírat. Zahlédli jsme hejno kapropejrů. O Bílkovi se záměrně nebavíme. Bylo mu 27 let a pokud vím, byl svobodný. Sbírám vzorky vegetace. Doma je podrobím rozboru. Kopp si myslí, že nejen gravitace, ale dokonce i plynutí času se v Želese mění z místa na místo. Jeho teoriím vůbec nerozumím. Snažíme se co nejrychleji dostat pryč ze zóny N... (deník Jana Rajdla)

Jiná legenda o Želese se týká Ztraceného města.

Jak známo, po Velkém Zamoření některé dosud neživé věci obživly, například jisté druhy nerostů a některé rozcestníky, jiné kovové předměty se zase spojily s biologickými a vytvořily nové druhy, to je příklad uhlonů nebo měděvlků. Ale trochu se zapomíná na to, že prales pohltil i několik slušně velkých měst, postavených ze železa a betonu. Je možné, aby obživlo celé město? Jak by takový tvor vypadal? Čím by se živil? A co by si asi myslel? Je možné, aby nějaké obživlé město stálo v pozadí všech záhad Želesa? Co když někdo schválně vytváří onu bariéru, která nám zabraňuje zjistit o něm cokoli podstatného, a hraje si tak s námi na schovávanou?

Na tyto otázky nezná nikdo odpověď. Místo nich existuje jen legenda o městě, superinteligenci, které se plíží pralesem a škodolibě se baví na náš účet...

♦

Dopadl jsem na měkkou podušku, která přitom vyhekla: „Uffff!"

Že by v Želese ožívaly i matrace?

„Jsi hrozně těžký, Tome," postěžovala si poduška Jolaniným hlasem.

To už jsem se vzpamatoval. Dívka se mě snažila na konci kanálu chytit a zpomalit tak můj dopad, ale neuvědomila si, že jsem mnohem těžší. Svalil jsem se na ni jako pytel cementu a povalil ji na záda...

„Promiň!" vyhrkl jsem a zvedl se.

Jolana se ale ani nepohnula, zůstala ležet naznak.

V obavách jsem si klekl vedle ní. „Je ti něco? Jsi zraněná?"

Dívka zavrtěla hlavou a pomalu se zvedla na lokty. „Myslím, že mám všechny kosti celé, ale ještě teď mě brní," řekla pobaveně a loupla po mně tyrkysovýma očima. „Takhle mě ještě nikdo na lopatky nesložil..."

Zrudl jsem. „Omlouvám se! Nemohl jsem tomu zabránit, prostě jsem jen padal se zavřenýma očima a ..."

„No jasně, neomlouvej se." Postavila se a oprášila od drobného písku. „Byla to moje vina, neměla jsem ti lézt do cesty. Vyletěl jsi ven jako torpédo z ponorky," zasmála se. „Příště ti raději uhnu!"

To už jsme se smáli oba.

„Jaké torpédo? Nejsem žádné torpédo!"

Začal jsem ji honit po chodbě osvětlené zářivkami a snažil se jí uštědřit pohlavek, ale byla hbitá jako lasička a vůbec mě k sobě nepustila, zato na mé hlavě přistálo hned několik mlaskavých úderů.

Chodba... Zářivky...

Nechal jsem hry a zastavil se.

„Máš dost, co?" řekla Jolana. V předklonu se vydýchávala a přitom mě pozorovala přivřenýma očima jako brankář, který čelí nájezdu útočníka.

Až na to, že jsem toho schytal víc já.

„Tobě to nedošlo?" zeptal jsem se a otočil se na patě kolem dokola.