Želes

Kapitola 5

4. října 2242, 16:48, 1835 m.h.p.: Během dne jsme příliš nepokročili. Les se od mé minulé návštěvy výrazně změnil, museli jsme se často vracet kvůli kopřivám ostrým jako skalpel, hodinu jsem hledal Lávku přes Dehtový potok. Naďa kreslila mapu, Purket pokračoval ve zkoumání půdy, Baranowski pitval nějakého hlodavce se zinkovými chlupy. RX nám obětavě pomáhá... Pohybujeme se v nejnebezpečnější části lesa, a tomu odpovídají bezpečnostní opatření. Hlídáme ve třech, zbytek pracuje. Brzo si budeme muset najít bezpečné útočiště na noc... (deník Jana Rajdla)

Přistáli jsme přímo v hrdle rokle, která se prudce svažovala mimo náš dohled. Okraje rokle byly tak úzké, že člověk by jimi prošel, ale kovokanec ne...

„Dolů!" přečetl mi myšlenky Adam a vrhl se ze svahu divokým skokem. Jolana mě herdou do zad postrčila a sama pak klouzala svahem po zadku jako poslední. V nejužším místě jsem si odřel rameno, ale projel jsem skrz. Vzápětí jsem zaslechl nenávistný poraženecký řev tvora, kterému došlo, že se za námi nedostane.

„Juchů!" vykřikl jsem.

Adam mi zmizel z dohledu, hladký povrch koryta se sklonil v ostřejším úhlu. Připadal jsem si jako na skluzavce, která zatáčí doprava a hned zase doleva, svištěl jsem po ní dolů tak rychle, že mi vítr vehnal vlasy do očí a stěny kolem se proměnily v šedé šmouhy. Takhle jsem jel naposledy po tobogánu v aquaparku, jenže tam mě čekal měkký dopad do náruče vody...

Opojný pocit z jízdy vyprchal, hlavou mi bleskla znepokojující myšlenka: Co je tam dole? Kde tahle skluzavka končí? Co když se zřítíme ze skály!?

Pokusil jsem se brzdit levou nohou a oběma rukama, ale nebylo to nic platné, moje rychlost se neustále zvyšovala, i když jsem si lehl na záda, abych zvýšil tření.

Jedu moc rychle. Tohle nedopadne dobře!

V zatáčkách se mnou odstředivá síla smýkala z jedné strany koryta na druhou, jako bych byl kusem papíru. Nemohl jsem dělat absolutně nic, jen doufat, že se dole všichni nezabijeme. A pak jsem zaslechl ten výkřik, Adamův výkřik plný živočišného děsu a hrůzy...

A je to v háji...

Koryto se naklonilo téměř kolmo dolů. Kolem hlavy mi prosvištěly větve stromů a nějaké podivné stíny, už nešlo ani tak o klouzání, ale o volný pád, následovala poslední prudká zatáčka, koryto se najednou vyrovnalo do vodorovné polohy a prostě skončilo, jen tak, obdélníkem bílé prázdnoty s narezlými oblaky, do kterého mě vymrštila setrvačnost jako kámen vystřelený z praku...

Áááááááá...

♦

„Neřvi!"

Chvíli jsem uvažoval, jestli jsem se nepřeslechl. Nikdo tu přece neřval.

„No proto," pokračoval hlas.

Takže se mi to nezdálo...

Otevřel jsem levé oko. Ale tma kolem zůstala. Otevřel jsem i to pravé. A zase tma.

„Jsem slepý!" vykřikl jsem.

„Jsi idiot," poučil mě hlas.

„Ale já opravdu nic nevidím!" protestoval jsem.

„Nevidíš, protože máš v obličeji bláto," řekl Adam. „Když si ho utřeš, zase uvidíš."

Sáhl jsem si na oči, nahmatal něco mazlavého, prsty jsem to seškrábal a opravdu, svět se rozjasnil. Ležel jsem na břiše uprostřed bažiny pokryté zeleným mechem a obrostlé vysokým rákosem. Adam seděl na břehu a čistil si tričko.