Želes

Kapitola 3

4. října 2242, 8:42, 880 metrů v hloubi pralesa (dále jen m.h.p): Noc jsme strávili na místě mého posledního noclehu, v malé rozsedlině pod Travezovou průrvou. Během včerejška rozmístil Purket v lese 5 navigačních bójí. Nepoužívají EM vlny, které prales pohlcuje, ale akustický signál. A opravdu fungují! Podobně, pomocí ultrazvuku, se prý v lese orientují i kapropejři. Fungují i speciální hodinky z Redstonu, nechápu, jak je to možné. Kopp se mi to pokusil vysvětlit, ale stejně jsem to nepochopil. Kolem půlnoci jsem zaslechl to vzdálené bušení, které mě pronásledovalo při minulé výpravě a přineslo mi tolik utrpení... Máme první vědecký výsledek: Purket naměřil 15 cm pod povrchem pralesa silné vířivé elektrické proudy. (deník Jana Rajdla)

Pastvina uhlonů...

Na tu jsem se těšil ze všeho nejvíc!

„Myslíš, že nějakého uvidíme?" zeptal jsem se Adama, ale ten mi neodpověděl. S krkem nataženým co nejvýš zíral do dálky, stejně jako já.

Začínal jsem být maličko nervózní. Ano, Želes byl úžasný, všechny ty podivné stromy, rostliny, kameny, vůně a mraky na obloze, ale pořád tomu chybělo to nejpodstatnější: zdejší zvířata! Třeba šupinatí kapropejři s rozpětím křídel až pět metrů! Nebo flajhoři, létající úhoři o délce tří metrů! Ale na prvním místě jsou to uhloni, obrovští majestátní tvorové, největší a nejzajímavější suchozemští obyvatelé pralesa...

Ponořili jsme se do stínu bromovic, horských velikánů s košatými větvemi, velkými šiškami a podivnou vůní, kterou vydávala červenohnědá kapalina prýštící z kmenů. Pod stromy se klikatil jantarově žlutý potok a nad ním se klenul krátký dřevěný mostík. Za mostem už svítilo slunce.

Průvodkyně se zastavila kousek před mostem.

„Tomuto místu říkáme Granátový most. Dávejte si pozor na hlavu a rychle přeběhněte přes potok na druhou stranu! Padají tu šišky, a věřte, že vám mohou způsobit pěknou bouli. Ty největší váží až čtvrt kilogramu! Jsou navíc křehké a při dopadu na zem se roztříští na tisíce kousků, úplně jako ruční granát, proto ten název."

„To by byla pěkná pecka do čumáku," řekl Adam.

„Měl jsem si vzít přilbu," zavtipkoval jsem. „Co máme na půdě po pradědovi z druhé česko-rakouské války."

První odvážlivci už sprintem zdolávali nebezpečný úsek, hlavu chráněnou batohem nebo jen pažemi.

Pak došla řada na nás. Vyrazili jsme vpřed jako závodní motocykly. Ale co čert nechtěl, zrovna když jsme byli uprostřed mostu, zafoukal prudce vítr. Něco mi prosvištělo kolem hlavy a vzápětí explodovalo, jednou, podruhé, potřetí...

Běžel jsem jako o život a provázel mě nelidský řev, který utichl teprve ve chvíli, kdy jsem se zastavil na druhé straně, v bezpečné vzdálenosti od bromovic. V tom okamžiku jsem pochopil, že ten křik jsem vydával já...

Kdyby půda v lese nebyla převážně ze želesa, hanbou bych se propadl alespoň kilometr hluboko!

„Jsi v pořádku?" ujišťoval se Adam.

„Jo!" opáčil jsem nevrle.

Jak jsem to říkal před čtvrt hodinou? Hysterky do Želesa nepatří?

Přispěchala ke mně i průvodkyně. „Stalo se vám něco?"

Poprvé jsem jí viděl do tváře. Měla malý nos, drobné pihy, hezké rty a zelenohnědé oči s dlouhými řasami, kterými několikrát rychle zamrkala.