Želes

Kapitola 4

4. října 2242, 11:55, 1428 m.h.p.: Naďa objevila zdroj vody. Jejím rozborem zjistila přítomnost Fe, K, S, Si a Mg. Ale prý je pitná. Raději piji balenou minerálku... Kopp provedl pokus s obyčejnými rovnoramennými vahami a zjistil, že tíhová síla v lese není konstantní: na jednom místě byla těžší levá miska, na jiném pravá. Purket tvrdí, že magnetické pole Želesa je srovnatelné s magnetickým polem Jupitera, tedy 10 000 silnější než jinde na Zemi. RX12 mě příjemně překvapuje: funguje bez nejmenších obtíží a je velmi zábavný... (deník Jana Rajdla)

Ani pád do hlubin si příliš nepamatuji, jen šmouhu, která byla ve skutečnosti větví a která zmírnila náš pád, potom se svět roztočil v kotrmelcích, už nebylo žádné nahoře a dole, jen ukrutná bolest po celém těle a v pravé noze, něco se trhalo, lámalo a praskalo, uviděl jsem hvězdičky a pak najednou nastalo všude ticho, úlevné a zlověstné zároveň.

„Žiješ?" ozval se ze tmy tlumený chlapecký hlas.

„Myslím, že ne," zašeptal jsem po pravdě. Ke tmě se přidružil druhý intenzivní pocit: vlhko. Nahmatal jsem si na těle několik mokrých míst.

Asi jsem se pomočil...

Ale nejmokřejší jsem měl hlavu.

Moč to tedy není, naštěstí. Je to něco jiného.

Nemusel jsem přemýšlet dlouho, abych se dovtípil, oč běží.

Je to krev. Hodně krve...

Další myšlenka mé absurdní úvahy završila.

Blbče! Kéž by to byla moč... Krev je mnohem horší!

„Já asi taky nežiju," překvapil mě druhý hlas, tentokrát ženský. Někde blízko zapraskaly větve a já se konečně odvážil otevřít oči. V nezvyklém šeru jsem spatřil husté koruny stromů, které téměř nepropouštěly do pralesa světlo, zelené křoví s podivnými pilovitými listy a tlející podzimní listí na zemi. Štrachání a ten ženský hlas se ozval právě z toho křoví...

Najednou mi výhled zaclonil obličej s dlouhými vlasy a krvavým šrámem, táhnoucím se od ucha až k bradě.

„Vstávej!" řekl Adam a podal mi ruku.

Ukázal jsem do křoví, jehož větve se hýbaly, ačkoli nefoukal žádný vítr. „Tam! Tam se něco hýbe!"

Adam se krátce otočil a pak jeho oči opět zaostřily na mě. „Ty vypadáš! Jsi v pořádku? Můžeš vstát?"

„Já nevím!" vyrazil jsem plačtivě.

Adam se zatvářil soucitně. „Tak to zkus. Chyť se mě."

Natáhl ke mně dlaň. Tentokrát jsem ji stiskl a s pomocí nadlidské vůle se narovnal téměř do svislého směru.

„Jaú!" vykřikl jsem. „Moje noha!"

Kdyby mě Adam nechytil, asi bych se zhroutil k zemi.

„Sedni si tady na kámen," řekl a dovlekl mě k plochému balvanu o výšce stolu. Vysoukal jsem se na něj s bolestivým hekáním. Pravé chodidlo odstávalo v kotníku od holeně pod ošklivým úhlem.

„Mám zlomenou nohu," zanaříkal jsem.

Adam rozpačitě polkl. „Vypadá to tak. Neřvi! Seber se a buď chlap!"