Každý asi zná, ty strašidelné začarované lesy, ve kterých se pohybují různé magické bytosti. Buď jsou dobré a nebo zlé. A jedna z takových větších skupinek jsou víly. Asi vám nemusím vyprávět o víle Zuběnce, která sbírá mléčné zuby malých dětí a vyměňuje je za peníze.
Mnoho lidí to neví, ale víla Zuběnka má sestru. Jmenuje se Krvěnka. Každé malé dítě ví, že je dobro a zlo a u víl to je stejné. Krvěnka je jedna ze zlých víl, které lidem škodí. Chodí k malým dětem a vysává z nich krev a život.
Jednoho rána se malá holčička Elisabeth probudila ve svém pokoji a když se podívala na postel kde měla spát její mladší sestra zjistila, že tam není. Rychle si vzala bačkory a vyběhla z pokojíku do ložnice rodičů. Ti ještě spali. "Mami, tati," zvolala aby je probudila, "Kristýna je pryč!" Její rodiče byly rychle na nohou.
Společně usilovně pátrali po celém domě, ale bezvýsledně. Kristýnka byla pryč. V tom kdosi zazvonil na dveře. Elisin otec šel otevřít. Když uviděl malou, shrbenou a starou ženu, která se opírala o hůl a dívala se na něj svýma pronikavýma modrýma očima, rychle couvl a žena vešla dovnitř.
"Pravděpodobně tu máte veliký problém," řekla s klidem a kapuce, která jí zakrývala hlavu spadla dolů. Odhalila dlouhé, zacuchané havraní vlasy, které jí sahali až po pás. "Kdo jste?" zeptala se ji matka malé Elis. "Na tom nezáleží, ale vy potřebujete mou pomoc a pomoc mojí vnučky, jinak se vám vaše Kristýnka nevrátí," řekla a upřela na ně své jasné modré oči.
"Vy jste čarodějnice?" zeptala se Elis a přešla pomalu k ní. "Ne, nejsem Elis, jsem pouze stará vědma, která vám chce pomoci," řekla a nasadila si opět kapuci. "Pokud o mou pomoc stojíte, tak mě následujte," řekla a znova vyšla ven z domu. Elis se rychle oblékla a následovala stařenku. Její otec ji následoval. Matka zůstala doma a čekala.
Elis a její otec šli za stařenkou. Stařenka na svůj věk byla poměrně rychlá a hbitá. Došli na kraj lesa. Elisin otec se zarazil. Stařenka překročila hranici lesa a otočila se na ně. "Pokud chcete zachránit vaši dceru, do lesa budete muset," řekla s klidem a tak se Elis a její otec znova vydali za stařenkou.
Proplétali se mezi stromy, brodili se hustým porostem, zakopávali o klacky a ostružiníky jim trhali oblečení a škrábali je do krve. Po dlouhé cestě se ocitli na neveliké mýtině, na které tančili víly okolo malinké chaloupky, která stála uprostřed té mýtiny. Víly zpozorněli. Podívali se směrem k nově příchozím.
"Lidé!" vykřikla jedna z víl. "Lidé tu nemají co pohledávat Jasmíno, proč si je sem přivedla?" zeptala se jedna z nejvyšších víl, která byla oděna do rudých šatů, s korunkou na hlavě a s křídly jako průhledné zlaté hedvábí. "Strelície, odpust mi to. Hledají svoji dceru, a stromy mi prozradili že viděli Krvěnku s dítětem utíkat přes les," prohlásila stařenka, která se jmenovala Jasmína.
Víly si mezi sebou začali cosi špitat. "Tohle už přehnala!" zvolala jedna z víl. "Nemůže za to!" vykřikla další víla. "Zuběnko! Ty si nedokážeš uhlídat ani vlastní sestru, neobhajuj ji teď tady!" zařvala na ní zpátky ta první víla. "Nehádejte se! Krvěnka už dostala šanci, kterou právě ztratila a je načase ji potrestat!" řekla přísně Strelície a otočila se k Jasmíně. "Dělej co musíš," prohlásila a odešla do ústraní na pařez na mýtinou.
Stařenka Jasmína šla k chaloupce, otevřela dveře a vstoupila Elis a její otec jí následovali. Bylo tam šero a vonělo to tam po sušených bylinkách. Jasmína je zavedla do malé světnice. U stolku seděla mladá a velmi krásná žena v přiléhavých černých šatech dlouhých až na zem. Žena míchala nějakou směsici bylinek a dělala z nich zelenou silně zapáchající mast.
Vzhlédla od práce. "Můžeme vyrazit? Máme svolení královny?" zeptala se Jasmíny. "Ano Sáro, můžeš jít," odpověděla Jasmína a sedla si ke stolu. Mladá žena se zrzavými vlasy vstala a začala střádat různé věci. Mezi nimi byla i bohatě vyřezávaná stříbrná dýka a sáček s vílím prachem. Všechny věci si pečlivě poschovala do u sebe. Pak rychle vyběhla ze dveří. "Vy zde budete muset počkat," prohlásila Jasmína a pokynula jim, aby se posadili.
Sára se rychle pohybovala lesem. Nevadilo ji houští, ani ostružiníky. Kličkovala mezi vysokými stromy. Běžela tak rychle, jak jen dovedla. Její krok nebyl téměř slyšet, jakoby se vůbec nedotýkala země. Zastavila se až u vchodu do jeskyně, který čněl ve skále, jako obří tlama otevřená dokořán, aby mohla pohltit vše živé co do ní vkročí.
U vchodu byla louže krve. Sárou projela jistá vlna odporu a vztek v ní vřel. Další nebohé dítě, pomyslela si. Vytáhla stříbrnou dýku a pomalu vstoupila do jeskyně. Pláli zde pochodně, které osvětlovali dlouhý tunel, který byl prosycen hrůzou a pachem krve. Sáře se dělalo zle od žaludku, ale pokračovala v cestě.
Byla těsně před koncem, když v tom uslyšela pronikavý výkřik. Byl to výkřik dítěte smíšený se vzlykotem. "Moc se nehýbej holčičko, jinak tě to bude bolet ještě víc," řekl jakýsi bezcitný hlas plný uspokojení. Sára se schovala za velký balvan a nahlídla co se děje v jeskyni.
Byla tam dívenka kolem pěti let. Byla připoutána k malé posteli, naříkala a vzlykala. Krvěnka se připravovala na hostinu. Začala z dívenky strhávat noční košilku a dlouhými nehty se zarývala dívence do kůže. Holčička plakala a řvala bolestí a Krvěnce to pravděpodobně dělalo dobře. Sára už se na to nevydržela dívat. Vyskočila zpoza kamene a vrhla se na vílu.
