Žil, byl jeden čert. Jmenoval se Tom. No dobře, on nežil, on spíše přežíval. Chyběli mu totiž rohy. Bez nich nemohl opustit peklo, aby se koukl na svět, a tak tam musel trčet a přitápět pod kotly jako to dělali čertí důchodci, aby si vydělali na jídlo. V pekle totiž důchod neměli a kouzlit už zapomněli.
Tom byl mladý a krásný a toužil se podívat na svět, ale bez rohů, které mají moc otevírat pekelnou bránu, to jde těžko. Napsal si proto žádost Luciferovi o zapůjčení rohů. Rok a den trvalo, než si ho Lucifer pozval k sobě do kanceláře, aby s ním tu záležitost ohledně půjčky rohů prodiskutoval.
„Takže Čerte Tome, vy by jste chtěl rohy?"
„Ano prosím."
„Obávám se, že vám bude muset stačit jeden, protože dva s vaší pracovní docházkou si nemůžete dovolit."
„Budu rád i za jeden, hlavně když se odsud dostanu."
Lucifer tedy sepsal smlouvu a jelikož čert neuměl číst, tak ji podepsal. Lucifer mu tedy půjčil jeden z náhradních rohů a Tom celý šťastný se vydal na svět. Ale bohužel nešel sám. Lucifer ho jen tak bez hlídání odejít nenechal. Poslal za ním blechu.
Blecha skákala tak dlouho až mu skočila na záda a zachumlala se mu do huňatého kožichu. Čert veselý (neměl o bleše ponětí) se procházel světem. Chodil od vesnici k vesnici a chtěl se přátelit s lidmi, ale mělo to háček. On byl stydliví a lidé se ho kvůli vzhledu báli. A tak začal chodit od hospody k hospodě. Zjistil totiž, že jediní lidé kdo tolerovali jeho přítomnost byli majitelé hospod.
Jelikož Tom tak pilně pracoval vydělal si spousty peněz a mohl chlastat do sytosti. Pět let takto chodil po světě. Pět let žil v tichosti a osamění. Kamkoliv přišel tam se ho všichni lekli a tak radši zalezl do hospody. Popil alkoholu, vyspal se a další den se opět vydal na cestu.
Jednoho krásného dne dorazil do malé vesnice. Ale v téhle vesnici se ho nebáli, naopak vítali ho. Dotýkali se ho a hladili ho po kožichu. Nechápal proč tomu této vesnici bylo jinak. Sebral tedy odvahu a zašel k jedné staré paní, aby se jí zeptal, proč tomu tak je.
„Dobrý den babičko. Nemohl jsem si nevšimnout, že na světě je spousta vesnic, kde se mě lidé bojí. Rád bych se vás zeptal, proč i zde se mi nikdo nevyhýbá?"
Paní byla hluchá, ale zdálo se však, že mu rozuměla. Mlčky totiž ukázala na jeden červeno-modře vymalovaný dům. Tom jí tedy poděkoval a stiskl jí ruce ve svých. Pak se vydal k tomu velkému domu. Přešel k jeho dveřím, kde spatřil číslo 666. Zhluboka se tedy nadechl a zaklepal. Otevřel mu andílek.
„Dobrý den přeji," pravil Tom zdvořile.
„Vítej u nás, bratře. Jen pojď dál," řekl s milým úsměvem a ustoupil mu z cesty.
Tom vešel do chodby a andílek za nimi zavřel dveře. Tomovi připadalo, že je na tom andílkovi něco zvláštního. Potom mu to docvaklo. Ten anděl měl jen jedno křídlo. Prošel chodbou a řekl Tomovi ať jde za ním. Vešli do velké jídelny a kuchyně. Anděl mu řekl ať se posadí a nabídl mu jídlo a čaj. Tom s radostí přijal jeho pohostinnost. Po chvíli do kuchyně vstoupil malý ďáblík. Tom si všiml, že nemá ocas. A za ním hned vešla čertice bez kopyta. Všiml si, že každý z nich není úplný. Že každý z nich má nějaké postižení, ale oni to tak zřejmě neviděli. Tomovi to však nedalo, aby se jich na to nezeptal.
„Nechci být nezdvořilý, ale můžu mít na vás otázku?"
„Jistě jen se ptej, ale nejdřív by bylo dobré, kdyby ses nám představil," odpověděla mu čertice.
