Pohádky na dobrou noc

Víla Krvěnka 2.díl

Sára se rychle pohybovala lesem. Nevadilo ji houští, ani ostružiníky. Kličkovala mezi vysokými stromy. Běžela tak rychle, jak jen dovedla. Její krok nebyl téměř slyšet, jakoby se vůbec nedotýkala země. Zastavila se až u vchodu do jeskyně, který čněl ve skále, jako obří tlama otevřená dokořán, aby mohla pohltit vše živé co do ní vkročí.

U vchodu byla louže krve. Sárou projela jistá vlna odporu a vztek v ní vřel. Další nebohé dítě, pomyslela si. Vytáhla stříbrnou dýku a pomalu vstoupila do jeskyně. Pláli zde pochodně, které osvětlovali dlouhý tunel, který byl prosycen hrůzou a pachem krve. Sáře se dělalo zle od žaludku, ale pokračovala v cestě.

Byla těsně před koncem, když v tom uslyšela pronikavý výkřik. Byl to výkřik dítěte smíšený se vzlykotem. "Moc se nehýbej holčičko, jinak tě to bude bolet ještě víc," řekl jakýsi bezcitný hlas plný uspokojení. Sára se schovala za velký balvan a nahlídla co se děje v jeskyni.

Byla tam dívenka kolem pěti let. Byla připoutána k malé posteli, naříkala a vzlykala. Krvěnka se připravovala na hostinu. Začala z dívenky strhávat noční košilku a dlouhými nehty se zarývala dívence do kůže. Holčička plakala a řvala bolestí a Krvěnce to pravděpodobně dělalo dobře. Sára už se na to nevydržela dívat. Vyskočila zpoza kamene a vrhla se na vílu.

Zamířila díku k jejímu srdci, ale než stačila bodnout, tak ji cosi srazilo k zemi. Byl to stín velkého muže. Krvěnka se otočila směrem k Sáře. "Ty sis opravdu myslela, že bude taksnadné mě zabít?" zasmála se Krvěnka. Její smích bodal Sáru do uší. Krvěnka se obrátila směrem ke stínu. "Zničit," řekla chladně a vrátila se ke své práci.

Stín se vrhl na Sáru, která se zvedala ze země. Přitiskl ji ke stěně a začal z ní rvát šaty a drásat jí kůži. Sára potlačovala výkřik bolesti a zaháněla paniku. Nemohla se bránit. Její ruka i čepel dýky vždy prošli zkrz ten stín. Jak má ale bojovat se stínem? "Pust mě!" zařvala a vykřikla bolestí, když se jí útočník zaryl do boku přímo do masa. "Jsi její poslušný sluha. Nemáš, pro ni žádnou cenu. To opravdu nechceš víc?" zeptala se ho a znova vykřikla bolestí.

Stín se zarazil. Jeho sevření povolilo. Přemýšlel? Sáru tenhle drobný úspěh potěšil. Stín jí pustil úplně. "Co bys mi nabýdla ty?" zeptal se jí šeptem. "Co by sis přál?" zeptala se ho také šeptem. "Aby Krvěnka byla mou otrokyní," řekl tiše. "To není problém," řekla potichu Sára a z rozdrásaných šatů vytáhla sáček s vílím prachem. Pomalu jej otevřela a zlehka posypala stín muže.

Stín a Sára teď stáli proti Krvěnce, která jim momentálně nevěnovala pozornost. Soustředila se jen na malou holčičku, které pomalu vytékala krev z malých ran. Stín se vrhl na Krvěnku a přitiskl ji k podlaze. Sára rozvázala holčičku, vzala ji do náruče a utíkala s pryč. Za sebou jen slyšela Krvěnčin bolestný křik a sténající hlas muže.

Sára běžela lesem, byla těžce raněna a ztrácela další a další krev, ale věděla že holčičku musí donést k jejímu otci. Už viděla mýtinu, před očima se jí dělali mžitky a byla vyčerpaná. Už neběžela, pouze šla. Moc síly už jí nezbývalo, ztratila příliš krve. Došla na kraj mýtiny, podlomila se jí kolena a ona bezvládně spadla do trávy. Ihned se k ní přihnali víly a obklopili bezvládné Sářino tělo.

Roztrhané černé šaty měla nasáklé krví. Víly odnesli malou holčičku k otci a její sestře a dovedli Jasmínu k Sářinu bezvládně ležícímu tělu na okraji mýtiny. Bylo už ale příliš pozdě. Sára už byla mrtvá. Jasmína pochovala svoji vnučku a společně s vílami ji pohřbili tam jde padla. Jasmína se vrátila zpět do chalupy. Ošetřila malé holčičce ranky a ukázala jim cestu domů.

Pokud byste chtěli vědět co se stalo v jeskyni poté co Sára utekla, tak si když tak napište do komentu o pokračování ;)