NEŠŤASTNÁ ŽENA ✅

XXVI.

Popadla jí panika. Co mu má odepsat? Měla strach.

Telefon si položila na klín a tiše dál vzlykala.

„Děje se něco?" promluvila na ní slečna z vedlejší postele.

„Nic se neděje, děkuji," dál už jí neřešila a asi koukala stále do zdi.

Bára musela usnout, protože ji probudilo vyzvánění telefonu. Práce. Zapomněla jim dát vědět, že nedorazí.

„Báro, sakra kde jsi?" spustila na ní recepční.

„Omlouvám se, ale ležím v nemocnici. Měla jsem autonehodu," vysvětlila jí důvod nepřítomnosti.

„Proč to neví tvůj manžel?"

„To je jedno. On mě tam hledal, že?" začala se klepat strachy.

„Ano, teď odchází. Hele vypadal dost rozzuřeně. Myslím, že by ses mu měla ozvat."

„Jo, hned mu zavolám, děkuji," ukončila hovor a snažila se vstřebat další informaci a hlavně nabrat sílu k tomu, aby zvedla další hovor, tentokrát od Vojty.

Několikrát se zhluboka nadechla a sebrala všechnu odvahu k tomu, přejet prstem po zeleném kolečku.

„Barboro, ty mrcho! Děláš si ze mě srandu? Můžeš mi laskavě objasnit, kde jsi? No, že já se vůbec ptám. Válíš se s tím kreténem v posteli a děláš mu dobře, ale za tohle zaplatíš! Vymlátím z vás obou duši," křičel na ni jako smyslů zbavený. Čekala všechno, nějak jí jeho reakce nepřekvapovala.

„Vojto, počkej," vzlykla a setřela si slzy.

„Na co mám sakra čekat? Až přijdeš domů těhotná?" ironicky se zasmál.

„Jsem v nemocnici."

„Miláčku, co se stalo?" vykřikl vystrašeně a úplně obrátil svou povahu.

„Jsem tu kvůli tobě," vzlykla, protože ji ta slova zabolela.

„Barunko, hned jsem tam, ano? Miluji tě," měla pocit, že se mu klepal hlas. Nemůže přijít, bojí se toho, co se bude dít. Otočila se na slečnu, aby se ujistila, že v pokoji nebude sama.

Zase se schoulila do klubíčka a nepřítomně ležela na posteli.

„Lásko," ve dveřích se objevil on.

„Dobrý den," pozdravil její spolubydlící a ve vteřině byl u své ženy. Naklonil se nad ni a políbil ji na čelo. Ošila sebou a přivřela oči, aby se na něj nemusela dívat.

„Miláčku," uchopil její ruku do té své a palcem ji hladil po hřbetě.

„Přinesl jsem ti květinu," políbil ji na spánek.

„Děkuji," zachraptěla a snažila se na něj podívat, bez toho aniž by v něm viděla to monstrum z předešlého dne a dnešního rána.

Dveře cvakly a tím jí oznámily, že spolubydlící opustila pokoj. Popadl ji strach.

„Chtěl bych se ti omluvit. Mrzí mě to, miluji tě," naklonil se tak, aby jí viděl do očí.

„To už tu jednou bylo."

„Já vím. Vážně se ti moc omlouvám. Mrzí mě to a už ti nikdy v životě neublížím, ale musím se přesvědčit, že ti mohu věřit, nechci ti ubližovat."

„Proč mi sakra nevěříš?" řekla rázně a očním kontaktem mu dala najevo, že jí i jeho nedůvěra vadí.

„Co máš s šéfem?"

„Je to pouze můj šéf, Vojto pochop to. Nedokázala bych tě podvést. Taková já nejsem, ale myslím, že to bys za tu dobu, co jsme spolu, už mohl vědět."

„Dobře, budu ti věřit, ale," zkrabatil obočí tak, že poznala, že by bylo zle.

„Nemáš důvod žárlit. Miluju tebe."

„A já tebe, už ti vážně nikdy neublížím, lituji toho," políbil ji na tvář.

„Myslíš, že bys mi mohla odpustit, to, co jsem ti udělal?" lítostivě sklopil pohled a její dlaň se strachem z odpovědi zmáčkl, což v Báře rozproudilo další dávku strachu.

„Ano, ale naposledy. Protrpěla jsem si peklo," přiznala své pocity a potvrdila svou hloupost.
Chtěla mu přiznat, že ví, co se stalo tu noc, kdy domů přišel pomlácený, ale raději držela jazyk za zuby.

„Miluji tě a mám pro tebe dobrou zprávu," usmál se. Hlavou ho vyzvala, ať jí ji řekne.

„Nechci ti nic zakazovat, takže ani tvou pracovní cestu," pohladil ji po tváři, ale ona instinktivně cukla.

„Děkuji."

„Ten týden si tam spolu užijeme."