Mými oblíbenými květinami byly kopretiny. Jemné, nevinné a běloskvoucí představení dokonalosti, u kterých mě jen pohled na ně pohladil na duši. Nebyl na nich jediný kaz, jediná chyba, která by mě odradila od jejich naprostého a bezmezného milování. Bylo to jako dívat se skrze průhledné sklo, viděla jsem na nich vše. Nebylo mléčné ani kouřové, nekazilo mi výhled do budoucnosti, která se mi tak moc snažila vetřít do života a které jsem se tak moc snažila přijít na kloub.
Byly mou metaforou štěstí, mým ztělesněním útěchy, mým lékem bolesti. Byly mými slunečnicemi, které se daly svázat do kytice a darovat jako náplast na pocit hluboké samoty.
Jednou jsi mi přinesl rudé růže a já měla pocit, jako bych uvnitř explodovala a všechno ve mě se roztříštilo na miliony krvavých střepů.
Poté jsi to zkusil s pivoňkami, díky kterým jsi mi ale připomněl, jak moc se jejich růžová podobá té, kterou jsem jako malá mívala na zdích ve svém dětském pokoji. Pokusil ses mi přiblížit mé dávno zapomenuté dětství, ale místo toho, abych se začala nad oněmi vzpomínkami usmívat, náhlým návalem melancholie jsem se ti rozplakala přímo v náručí.
A poté jsi mi jedno pondělí daroval ony kopretiny. Na tvých tvářích hrál jeden z těch utrápených pohledů, ze kterých se ti tvořily vrásky pod očima, nadějný úsměv to měl zachránit.
A zabralo to. Jakmile jsi uviděl, že tentokrát nepláču, ale alespoň slabě se na ně usmívám, věděl jsi, že máš vyhráno. Nemohla jsem tě nechat prohrát, protože bych prohrála taky. Zlomilo by to nás oba. A na to jsem tě až moc zbožňovala.
ČTEŠ
Zemřela jsem s východem Slunce✔️
Short StoryVždy jsem si myslela, že bez něj přežiji. Jakmile jsem ho ale nemohla cítit na své bledé pokožce, uvnitř jsem skomírala, umírala. Nedokázala jsem se bez něj nadechnout, měsíční paprsky mi byly útěchou jen částečnou. Potřebovala jsem Slunce.
