Zemřela jsem s východem Slunce✔️

• 19 • paprsek podzimu •

Nikdo neví, kam ho jeho cesty zavedou, natož, kdo za vše může. Někdo to nazývá vesmírem, někdo osudem, někdo Bohem a poté jsou i takoví lidé, kteří nevěří vůbec v nic. Já jsem byla všechno, mezitím co jsem byla tak prázdná jako nikdy předtím. Nejde hledat smysl někde, kde jednak není, ale ani nikdy nebyl. Bolela mě představa, že nemám k čemu upnout své na střepy rozmetané srdce, že místo duše mám jen obří černou díru, která pohlcuje i ty maličké zbytky pocitů, které ve mě zůstaly, že nemám tebe, přítele, kterému bych se svěřila.

Bylo to tak sužující, až jsem nemohla dýchat. Bolelo mě celé tělo, mé končetiny byly ochablé, oči zbarvené do ruda proudy slz, které jemně stékaly po mých bledých tváří, mě štípaly při každém mrknutí. Mžourala jsem do temnoty, která se rozprostírala všude kolem mě a přemýšlela jsem, zda by si někdo vůbec všiml toho, kdyby mě pohltila a já už se nikdy nevrátila. Zda bych někomu chyběla, zda by si na mě někdo vzpomněl, zda bych nebyla jen dívkou, která rozvrátila vše, co jen mohla a zbaběle utekla. Přemýšlela jsem nad tím, co by se stalo, kdyby se sráz pod mýma nohama najednou propadl a já skončila na dně nekonečné propasti, ze které by již nevedla cesta zpět.

Tak moc jsem si přála uchopit tvou hřejivou ruku do té mé a ujistit se, že bys mi v případě nouze hodil záchranné lano a vytáhl mě zpět. Tak moc jsem si přála, aby jsi i jen stál vedle mě a zeptal se mě na tu největší šílenost, která tě zrovna napadla, ve snaze vyhnat z mé hlavy démony, kteří lačně kroužili kolem mě. Tak moc jsem si přála dostat ještě jednu šanci, aby vše nekončilo tak, jak se to od samého začátku vyvíjelo v mé síti pesimistických myšlenek.

Chtěla jsem utéct sama sobě, odpoutat se od své podstaty, nechat sebe i tebe jít. Jenže to nešlo. Ten rok, který jsi mi daroval, mě chtě nechtě změnil a já si musela položit otázku, zda bych skutečně byla něčeho takového schopna. A jakmile jsem si vzpomněla na tvé pomněnkové oči, povzbudivý úsměv a všechny ty krásné chvíle, které jsme spolu prožili, uvědomila jsem si, že bych nemohla. Dal jsi mi dar předpovídat zkázu, kterou jsem do této doby vždy jen působila bez pomyšlení na možné následky. Věnoval jsi mi výčitky svědomí, které ale na rozdíl od těch mých sobeckých, byly opodstatněné.

Ustoupila jsem o krok vzad. Sbohem přeci nemusí znamenat navždy, stejně tak jako začátek nutně nemusí znamenat konec.

Druhý krok vzad. Možná, že existuje způsob, jak být šťastná daleko od všeho, co mě tak moc ničí.

Třetí krok. Musela jsem tě nechat jít nejen kvůli sobě, ale také tobě. A jakkoli moc mě to ničilo, věděla jsem, že jsem poprvé v životě udělala správnou věc.

A jakmile jsem se rozhodla ustoupit o konečný čtvrtý krok, pomocí něhož bych se vyvlékla z krvelačných spárů temnoty, do něčeho jsem zády narazila. Můj prvotní šok vystřídaly mdloby, ale ještě předtím, než se mi přes oči přetáhla rouška vytouženého zapomnění a čísi ruce mě zachytily v pádu, uslyšela jsem, jak si zašeptal:

"Děkuji, že jsi neskočila, Solange."

A poté nic.

Jak jsem slibovala, konec ještě není. Očekávejte buď ještě jednu část + epilog, či jen epilog, to ještě není zcela jisté. Příběh bych každopádně do konec června chtěla mít dopsaný. PS: Děkuji Vám všem za tolik podpory, kterou si ani nezasloužím! Jste skvělí.❤️