Jeho paprsky. Jeho teplo. Jeho do těla se vpíjející energie. Na světě nebylo nic krásnějšího, než sledovat jeho východ, jak s každou sekundou nabývá na síle. S ním jsem se cítila mocnější, schopna dokázat cokoli na světě. Mžitky, které se mi z něj tvořily před očima, byly jenom důkazem toho, že Slunce existuje a není to jen má mylná představa hřejivého štěstí.
Cítila jsem, jak s ním uvnitř rostu v něco lepšího, něco krásnějšího. Nebyl to ten samý typ štěstí, jaký pocítíte, když spolykáte tunu antidepresiv, až jste z nich tak utlumení, že si myslíte, že problémy už neexistují. Tohle bylo něco jiného.
Nemotala se mi hlava, viděla jsem jasně, dokázala jsem se z plných plic nadechnout bez toho, aniž by mi v hrudi hořel plíce propalující oheň. Našla jsem lék, ze kterého mi nebylo špatně a neměla jsem pocit, že neexistuji.
Kolem mě byl slyšet tichý bzukot čmeláků, vůně pampelišek mě lechtala v nose, až se mi z ní chtělo kýchat, na ramena mi sedali přenádherní motýli a já si jen na maličkou chvíli přála, abych mohla mít tak krásná křídla jako oni. A tu volnost. Tu, která mi byla odepřena, a jejíž absence mě okovy poutala k zemi až jsem ani nemohla stát rovně.
V některých chvílích se mi snad už ani vstávat nechtělo. Vzdala jsem se, neměla jsem sílu a nechtěla jsem bojovat. Přes má víčka byla přehozena černá přikrývka noci, kterou jsem nikdy nechtěla odhrnout.
Každá temnota má ale svůj konec, jakmile ráno vysvitne Slunce. Stačí si jen chviličku počkat, zlé sny jsou pryč. A vy zase věříte na šťastné konce.
ČTEŠ
Zemřela jsem s východem Slunce✔️
Storie breviVždy jsem si myslela, že bez něj přežiji. Jakmile jsem ho ale nemohla cítit na své bledé pokožce, uvnitř jsem skomírala, umírala. Nedokázala jsem se bez něj nadechnout, měsíční paprsky mi byly útěchou jen částečnou. Potřebovala jsem Slunce.
